Prolog.

Prolog.
Buď pozdraveno, srdce nejsvětější, ty božská schráno Lásky vítězné! tvá sladkost duše žízeň ukonejší, ach, v tobě jediném jen nalezne to, po čem zmírá v smutné pouti zdejší. Ty jako pochodeň nám hoříš v žití,žití jak Israeli Hospodinův sloup, tvůj paprslek krok nad propastí chytí, než sřítil by se pobloudilý v hloub, tvou měkkou náruč člověk v pádu cítí. Jak řeka milost z tebe vždycky řine, ta božská lázeň duše obrodu; zde v Evy synů zemi nehostinné jí rozmnožuješ divem úrodu, když na vyprahlých líchách smutně hyne. 7 Ach, sladkou vůní z tebe vydychuje, že duše unáší, ó závraty! mystické obzory jim rozsvěcuje, ráj zřít dá kletbou hříchu odňatý, kde mezi hvězdami jak ostrov pluje. Ó hvězdo purpurová, která plane a zvěstuje nám toužné spasení; když všecko žití zdá se stroskotané, ty majáku jsi vlídné znamení, jenž vábit do přístavu nepřestane. Ty vroucnější jsi matky nad objetí, kam nejbídnější smí se přivinout; vždy otevřeno v lásce ku přijetí, byť poslední krev měla vyřinout, jí nedovedeš zprahlým zadržeti. Ty brána jsi, jež v nebe otvírá se, ó blahoslaven, kdo tu prochází! Tvým purpurem kdo vroucně obléká se, jak v rouchu svatebním ten dochází, kde podáváš se v sladkém hodokvase. Ó pozdraveno budiž tisíckráte, ty naše touho všechněch nejsladší, jak hoří po tobě nám duše vzňaté; to v svrchované blaho dostačí, nech spočinout nás v tobě jedenkráte! 8