II. V dumách...

Xaver Dvořák

II.
V dumách...

V dumách šel jsem chrámu kolkolem, zvalo mě to do vnitř hlaholem, takou touhou zvony zvaly mě, hlasy nevýslovně sladké táhly mě. Vešel jsem v ty lodi zářící: každá bytost byla světicí, světla jas je všecky ovíjel, jak stín bludný mezi nimi já se tměl. Na oltáři trůn plál ze zlata, odtud vycházela záře ta; Kristus sám tu, jeden jas a třpyt jako protrženým nebem dává skvít. Kolem splývá oblak kadidla, jako po stupních by tudy šla duše v bílém rouchu touhy své, kde jí Kristus bílé lokte vroucně stře. 11 Jako svatých panen bdělých pět zřím je z ložnic srdcí vycházet, lampy rozzářené v rukou svých, kolem skrání věnce liljí jako sníh. Duše moje žhavou touhou mře, křídla svoje znovu stře a stře, dáš-li sílu pozdvihnout se v let, dáš-li milost nepustit jí nikdy zpět! 12