XXXVI. Magnifikat.

XXXVI.
Magnifikat. (B... D...)
Velebí duše má Hospodina za sladký, bílý Tvůj něhy zjev, v čelo Ti diadem nebe spíná, nejčistší, nejkrasší z lidských děv. Na kmeni Jesse Tys Božím divem vyrostla netknuta v šerý věk jako prut lotosu v šeru snivém, pod nímž proud nečistý lidstva tek’. V srdce Tvé z úbělu vásu skvoucí milost tam line se s oblaků, v srdce, jež vyvolil Všemohoucí k novému tvůrčímu zázraku. Duše Tvá hnízdečko sladké hýčká, nejvyšší ze světa divů je, bělostná nebes tam holubička, Duch svatý touhy pln sstupuje. 67 Na prutu Jesse již poupě zkvétá, posud je skryto Tvým pod srdcem, po němžto vzdychala touha světa, v němžto se obrodit měla zem. Pod nohou Tobě teď tuchou chvěje, blízko že splnění ráje sen, Isaiův oblak že toužný zde je a nebes rosou je naplněn. Nazaret zahrádka Tvoje má být, kde se ty rozvíjíš v zázrak již, anděly nebes jenž bude vábit, jak včely vzdechy všech shromáždíš. Betlem však teprve květ Tvůj shledne v tajemné zářící půlnoci, z Tvého jenž lůna se božský zvedne, vůni lít mystickou do srdcí. Tajemný Davidův rajský štěpe, s něhožto budeme život jíst, srdce mé vášnivě Tobě tepe, rozrůstej do věků do všech míst! Pod svoji korunu, kde Tvá manna, shromažď nás, prokletý Evin rod, neb’s mezi ženami požehnaná a věčně požehnaný Tvůj plod! 68