XIII. Před tabernaklem.

XIII.
Před tabernaklem.
O chtěl bych být jak lampy svit, jež před oltářem plaje, tak bez hnutí jen k Boží cti, vším světem pohrdaje. V to šero tkát jak ve brokát své žáry citů žhoucí, jak ufarsim kdys prstem svým psal v děsu Všemohoucí. 26 Tak v diadém vždy den za dnem svou lásku všecku vinout kol Hostie, v níž Ježíš je, a u nohou Mu hynout. Zřít bez dechu, jak v útěchu vždy s nebe sestupuje, a v chleba běl, jak v lásce chtěl, i v révy tok se proměňuje. Zřít tisíce, jak toužíce sem k stolu Jeho spějí, jak v monstranci si ve srdci Jej sladce odnášejí. Pak samoten bdít v noc i den před Jeho svatostanem, a plašit stín, jenž ze hlubin se snuje větru vanem. 27 A jako v snach před Jeho práh se vroucně přibližovat, tam nadzemský ples andělský v svou duši zachycovat. Až v konec let by Jeho ret zvnitř zavolal mě v tiši: „Já slávy Král tvým světlem plál, ty sluň se v Mojí říši!“ 28