XIII.
Před tabernaklem.
O chtěl bych být
jak lampy svit,
jež před oltářem plaje,
tak bez hnutí
jen k Boží cti,
vším světem pohrdaje.
V to šero tkát
jak ve brokát
své žáry citů žhoucí,
jak ufarsim
kdys prstem svým
psal v děsu Všemohoucí.
26
Tak v diadém
vždy den za dnem
svou lásku všecku vinout
kol Hostie,
v níž Ježíš je,
a u nohou Mu hynout.
Zřít bez dechu,
jak v útěchu
vždy s nebe sestupuje,
a v chleba běl,
jak v lásce chtěl,
i v révy tok se proměňuje.
Zřít tisíce,
jak toužíce
sem k stolu Jeho spějí,
jak v monstranci
si ve srdci
Jej sladce odnášejí.
Pak samoten
bdít v noc i den
před Jeho svatostanem,
a plašit stín,
jenž ze hlubin
se snuje větru vanem.
27
A jako v snach
před Jeho práh
se vroucně přibližovat,
tam nadzemský
ples andělský
v svou duši zachycovat.
Až v konec let
by Jeho ret
zvnitř zavolal mě v tiši:
„Já slávy Král
tvým světlem plál,
ty sluň se v Mojí říši!“
28