XLIX. Tak náhle!

Xaver Dvořák

XLIX.
Tak náhle!

Tak náhle se rozjasní v hrudi! zář tajemná – nevím zkad, a úsměv se v nitru mém budí; můj život je bez záhad! Tak prosté to tajemství žití a poslední, sladký cíl! ach, v úžasu srdce mé cítí, teď že se mi přiblížil. Je všecko tak slavnostní ve mně, jak dlouho kdo býval chor, když navrácen životu země, smí v slunce zas ztápět zor. 96 Tak dětsky vše radostně vnímám jak pohádku s milých úst; a láskou jak ohněm se vznímám, a v ňadrech chce srdce růst. Chtěl šíro bych rozestřít rámě tam Komusi vroucně vstříc, jenž z Tajemna dívá se na mě a ve sluncích tají líc. Chce zvednout mě od země výše, kde mystický strojí hod pro knížata sladké své říše a vyhnanců lidský rod. 97