XLIX.
Tak náhle!
Tak náhle se rozjasní v hrudi!
zář tajemná – nevím zkad,
a úsměv se v nitru mém budí;
můj život je bez záhad!
Tak prosté to tajemství žití
a poslední, sladký cíl!
ach, v úžasu srdce mé cítí,
teď že se mi přiblížil.
Je všecko tak slavnostní ve mně,
jak dlouho kdo býval chor,
když navrácen životu země,
smí v slunce zas ztápět zor.
96
Tak dětsky vše radostně vnímám
jak pohádku s milých úst;
a láskou jak ohněm se vznímám,
a v ňadrech chce srdce růst.
Chtěl šíro bych rozestřít rámě
tam Komusi vroucně vstříc,
jenž z Tajemna dívá se na mě
a ve sluncích tají líc.
Chce zvednout mě od země výše,
kde mystický strojí hod
pro knížata sladké své říše
a vyhnanců lidský rod.
97