VI. Ježíš.

Xaver Dvořák

VI.
Ježíš.

To jméno sladké jenom vysloviti, jak, dítě, učila mne víra, hned cítím hudbu v hloubi duše zníti a nebes klid mne obestírá. Hned svitne naděje mé pochybnosti,pochybnosti jak maják světlý v nebezpečí, vše splněno zřím ve své budoucnosti, žeň moje krásnější a větší. A kalich trpkosti, ó jak se mění, med splývá v něj Tvých rajských úlů, má trýzeň obrací se v opojení,opojení jak kadidlo na žhavém thuribulu. A z kříže, jenž mne děsil svojí tíží, hle, růže purpurové kolem trysknou, a okovy, jež krvavě mne víží, jsou lokte, jež mne něžně k sobě tisknou. Tím jmenem život smutný ozařuji jak pochodní na tesklivé své pouti, jím touhy své jak křídla sesiluji, by mohly do věčna se rozlétnouti. 18