VII. Maria.

Xaver Dvořák

VII.
Maria.

Když na Tě pomním, vím, se usmívám, nemohu zabránit, jak srdce vře mi, jak rozkoš tekla by mi ručejemi do krajů duše všech, jež sotva znám. Ó Maria, Tvé jméno opáčím vždy denně tisíckrát, a vždycky znovu se nebe otvírá mi v tomto slovu; těm sladkým hymnám sotva postačím. Vím, kdybys chtěla, jak bych vzrost, má duše, jež se stínem hříchu stměla, jak liljemi že by se přioděla, mé propasti by sklenul zlatý most. Mé touhy, které spěly šílené za krásou míjivou, jež cestou kvetla, teď svedeny jsou krásou Tvého světla a krouží kolem Tebe plamenné. Ty buď jim majákem, jenž kyne v břeh, kde pochybnost již hořce nezávodí s nadějí vítěznou, jež zas se rodí, žeň v dávno opuštěných úhorech. 19