XLIII. Ó snít mě nech!

Xaver Dvořák

XLIII.
Ó snít mě nech!

Má duše cítí blízkost Tvoji sladkou, tu svatyni jsi vůní Svojí provál, mše mystický květ na chvíli když krátkou se v rukou kněze vzhůru pozdvihoval; Tys byl zde v tlumu archandělů všech, tu na Svých šlépějích ó snít mě nech. Jak echo vzdálené, ach, ještě zní tu jich křídel zlatých harmonické zvuky, harf čarovných jak by se kdesi v skrytu teď dotkly neviditelné čís bílé ruky. Tys byl zde v tlumu archandělů všech, tu na Svých šlépějích ó snít mě nech. 84 Jsou stěny ještě září vyzlaceny, jež z Tebe line v nekonečném jase, jak šat Tvůj, hvězdami jenž zarosený, tu všude kolem ještě zachvívá se. Tys byl zde v tlumu archandělů všech, tu na Svých šlépějích ó snít mě nech. Jest dosud svatyně vše vůní prosycena tou vůní milosti, jež řine v taji do srdcí, kteráž cestou přepadena, zde po ní horečně a vroucně lkají. Tys byl zde v tlumu archandělů všech, tu na Svých šlépějích ó snít mě nech. Ó snít mě nech o synu navráceném, jejž slast i bolest drtí převeliká, před domem Otce klečím s pláče stenem, ta milost brány jeho odemyká. Tys byl tu v tlumu archandělů všech, z Svých šlépějí tu milost vzejít nech! 85