XLIII.
Ó snít mě nech!
Má duše cítí blízkost Tvoji sladkou,
tu svatyni jsi vůní Svojí provál,
mše mystický květ na chvíli když krátkou
se v rukou kněze vzhůru pozdvihoval;
Tys byl zde v tlumu archandělů všech,
tu na Svých šlépějích ó snít mě nech.
Jak echo vzdálené, ach, ještě zní tu
jich křídel zlatých harmonické zvuky,
harf čarovných jak by se kdesi v skrytu
teď dotkly neviditelné čís bílé ruky.
Tys byl zde v tlumu archandělů všech,
tu na Svých šlépějích ó snít mě nech.
84
Jsou stěny ještě září vyzlaceny,
jež z Tebe line v nekonečném jase,
jak šat Tvůj, hvězdami jenž zarosený,
tu všude kolem ještě zachvívá se.
Tys byl zde v tlumu archandělů všech,
tu na Svých šlépějích ó snít mě nech.
Jest dosud svatyně vše vůní prosycena
tou vůní milosti, jež řine v taji
do srdcí, kteráž cestou přepadena,
zde po ní horečně a vroucně lkají.
Tys byl zde v tlumu archandělů všech,
tu na Svých šlépějích ó snít mě nech.
Ó snít mě nech o synu navráceném,
jejž slast i bolest drtí převeliká,
před domem Otce klečím s pláče stenem,
ta milost brány jeho odemyká.
Tys byl tu v tlumu archandělů všech,
z Svých šlépějí tu milost vzejít nech!
85