LI. Teď!

LI.
Teď!
Teď, Pane, přijď, ó sladký hosti! vše již jsem vymýtil, co děsilo Tě v minulosti, vše v lítosti jsem smyl; jsem připraven – ó přijď, můj hosti! Ty chvíle mého osamění, když’s v dálce prodléval, to marné všecko opojení, ten žití karneval, ty chvíle mého osamění. Ret řeřavěl a srdce žhnulo všech vášní požárem, mé nitro v hloubi vypráhnulo, jak žhavým sluncem zem, ret řeřavěl a slunce žhnulo. 100 Z mých snů se nebe vytratilo s tím dětství tajemstvím, mně o jiném se ráji snilo, já zhrd’ Tvým královstvím, z mých snů se nebe vytratilo. Ty plameny, jež opájely mé srdce v bouřích orgií, a vůně, jež je sešílely, ty nebyly z Tvých lilií, ty plameny, jež opájely. Však setba naše nevzcházela, žně naše nikdy nezrály; a sklonila se hrdá čela, a touhy naše plakaly, že setba naše nevzcházela. Jak poušť leh’ život do obzorů, kde zoufalství jen kroužil let; mdlý cestou, lítost ve svém zoru, já navrátil se k Tobě zpět, když poušť leh’ život do obzorů. Nah blížil jsem se k Tvému stanu, cár byl můj sněhobílý šat; však Ty jsi viděl žár, jak planu Tě z celé duše milovat, když blížil jsem se k Tvému stanu. 101 Tys anděly slal v bílé říze a lázní svatou obmyl’s mne; mě oděl’s v roucho rajské příze, než vejdu v síně hostinné, Tys anděly slal v bílé říze. Teď čekám Tebe, sladký hosti, ó nechtěj ještě zdráhat se; ó přijdi ve vší velebnosti, ať umru v hrůzy úžase, však u Tvých nohou, sladký hosti! 102