XXVII. V šeru chrámu.

XXVII.
V šeru chrámu.
Jak miluji šer chrámů plný taje, mystické moře, jež se k Věčnu pne! oh, za ním, za ním vytoužené kraje, v zář sluncí ponořené, rozkošné. Tam ostrov rajský, zpívající zdroje, v tom tichu slyším odraz jejich ech, po jejich březích andělů jdou voje, pel stříbrný hvězd plá jim na křídlech. Jdou sbory světců v sněhobílých stolách, tvář snivou aureola obstírá, krev nesou mučedníci ve fiolách, jež z otevřených srdcí vyvírá. Na zlatých harfách prorokové hrají, nadšení svaté chví strun vibrací, a panicové lilje prostírají v před beránkovi, který krvácí. 52 Sbor neviňátek písně sladké pějí, jež nedovede po nich nikdo pět, a dveřmi tabernaklu procházejí jak branou slávy ve mystický svět. Na jiném břehu stojím roztoužený, před sebou moře zírám záplavu, ó chtěl bych vzývat nejsladšími jmény, však žádná loď tu není v přístavu. Mé srdce chřadne touhy vysílením, jak slunce tropické je láska žhne, a úzkost roste každým okamžením, zda z dálky plující loď zahlédne. A nevzdaluji se, ať večer, ráno, všem vydán ve pospasy nesnázím, jak poutník všecko maje přichystáno, a s první lodí v dál tu odrazím. 53