XXXII.
Píseň.
Nad to srdce nejsvětější
co bych vroucněj’ miloval?
nad statky je nejvzácnější,
život rád bych za ně dal.
Nad to srdce není dáno
v šírém světě lidstvu nic,
co být může milováno,
a co může blažit víc.
Nad to srdce, které nezná
nežli zmírat v oběti,
krví hořet, záře hvězdná,
spásou v naše prokletí.
Ježto v žáru milování
zůstalo nám dokořán,
když se na Kalvarské stráni
otevřelo v nachu bran
v božském těle na kříž vbitém
jako svatý asyl všem,
kdo by chtěli v boji lítém
v posled zachránit se v něm.
60
Ó jak vábí krásou svojí,
jakou něhou umí vzplát!
zřím, jak včely, duše v roji
mystický úl oblétat.
Jedny v cudném roznícení
rozkoš věčna ždají pít,
jiné, že jim spásy není
než tou branou lásky jít.
Nebo v jeho božském žáru
vše se divem promění:
kdo sem vstoupá, dítě zmaru,
vyjde nebes stvoření.
A kdo čist se v touze noří
v božské jeho prameny,
jako slunce slávou vzhoří,
vzlétne fenix plamenný...
Až svou skončím dráhu danou,
smutné země smutný host,
Kriste sladký, touto branou
dej mi jíti na věčnost!
61