XLV.
V Tvém příchodu!
Ach, po Tvém příchodu, ať v hrůze, toužím,
svých dnů běh modlitbou svou neprodloužím;
ať hříchů prach leh’ těžce na list květů,
jež rostly na záhonech mého života,
žeň chudá pro soud se Tvých božských retů.
Mé duše křídla volna jsou, pout tíže
juž spadla s nich, jež k zemi všecko víže,
s mých zraků osleplých tmy děsná clona;
já prohlédl v Tvých zázrak bílých Měst,
svou rozkoší svět už mne nepřekoná.
Na zašlé sny juž bez lítosti shlédám,
jich kalich ke zprahlým rtům nepozvedám,
a za hrob nachýlen v ty dálky věčna
zrak třeštím vytržením – po cestě,
jíž blížíš se v Své slávě z Nekonečna.
88
Tvých skvoucích vojů pochod triumfálný
prach sluncí zlatý zvířil v oblak valný,
v něm zahalen jdeš vítěz v zlatohlavu
tou cestou milionů věků všech,
jež zašly a jež přijdou ještě v davu.
Blesk, v ohnivém Ty spěješ voze prudce,
královské žezlo v probodené ruce,
jdeš na žeň svou a svou na vinici,
úrodu svoji sebrat srpy žhavými
a plevu její pálit na hranici.
Čím bude, srdce moje nechvěje se,
Tvůj ortel jak meč ostrý klidně snese,
neb touha duše bude nasycena:
ať slovem Tvým v hloub pekla prokleta,
Tvým pohledem však z muky vykoupena.
89