XXXVIII.
Královně sv. růžence.
O rozvíjejte se, vy bílé růže!
sníh pelu z hlubin zdvihněte, ať hoří!
jen v prvním poupat rozpuku on může
se rovnat srdci, kam se Božství noří,
jež cudnost svou jak nedotčené lůže
vstříc jemu divem rozestřelo:
zde Slovo učiněno Tělo;
ó rozvíjejte se, vy bílé růže!
Ach, zarděte se, krví zarděte se!
vy růže rudé, cévy rozetněte,
ať tryská nach, dští purpur, co květ snese,
tož pro bolest tu žhavou, jež ji hněte,
tu pod křížem jež ve křečích se třese?!
ač v boku není rudé stopy,
tkví v hloubi Longinovo kopí;
ach, zarděte se, krví zarděte se!
72
Již vzplaňte zlatem jako slunce dcery,
ó růže zlaté nadnebeské slávy!
žhne z vás jak z výhně paprsk tisícerý;
neb Ona, korunu hvězd kolem hlavy,
výš vstoupá jasná nad údol náš šerý,
sta sluncí pod nohou Jí svítí:
hle, Královna, hle, Naděj žití!
Ó vzplaňte, růže, vzplaňte, slunce dcery!
Poslání básníkovo:
Vás, bílé růže, kladu k nohám její,
ať krvavé Jí na srdci se rdějí;
a zlaté růže smím Ti na skráň vstavit?
svou královnu kdys věčně blahoslavit?!
73