XLVIII.
Andělu strážci!
Můj stín jsi! Tys však liliově bílý,
plá tobě v zraku tajemná zář hvězd
a peruť tvá, jež nade mnou se chýlí,
má vlání snu, jenž zapomenut jest.
Je cesta žití mého bez vší chlouby
a tesklivá je řadou hořkých let,
Ty však jsi strom, jenž alejí ji vroubí
a před nohy mé střásá vlídně květ.
A prázdných do obzorů něžným čarem
mi kouzlíš snů mých fata morganu,
jež kvete pohádkovým ještě jarem,
s tou drahou vírou, že jí dosáhnu.
V mých myšlenek svět vcházíš tiše,
jak do prismatu slunce paprsek,
je pozdvihuješ do mystické výše,
by rozzářil v nich nevinnosti vděk.
94
Tvůj úsměv rosou do mé duše prýští
a sytí lačnou, přetajemný chléb;
Tys plamen svatý na mém obětišti,
Tvé „Amen“ křídlo jest mých modliteb.
Jak vojska zdvihnou-li se pokušení,
Tys štít, jenž nepřátel meč láme v dví; –
však pro smrti mé hořké okamžení
Ty chováš nejsladší své tajemství!
[95]