A jednou, když jako boží tvor jsem vyšel
v svět, mladý a smělý, já nad sebou jsem slyšel
čas vlny své sbírat a přese mne bít...
Přes rodného domu naivní štít,
přes místa, kde plaší opeřenci
z hnízd rozlétli se, sourozenci
a rozneseni kams do čtyř stran
z omšených, starodávných bran,
vlnami času odplaveni
mizeli v života zápolení,
by sami jen ze svých radostí rostli,
a sami jen rostli ze svých ran...
l mne tak odplavil časů proud
v svém slunci a dešti. A jak mne smýval,
sny ve mně zaklel a ve mně zpíval,
přes hloubky, strže a hory čnící,
přes vše, co se mnou musilo plout:
kořeny v mojí krvi tkvící
a květy mé sluncem se napájející.
Až jednou jsem veplul v zátoku
snů krásných a kouzelných... Skutečnost
se zrcadlila v jich hluboku,
však myšlena byla pro věčnost...
Kol ostrovů plul jsem, jež nad vlny čněly.
Kouzelné hlasy na nich pěly
zelení čerstvou a stínů chladem.
Kdos vztahoval svoje ruce v touze
v blouznění snivém a chtivém a mladém,
a volal toužně a dlouze...
A jak jsem plul
tou zátokou, život výskal s břehů,
a jak jsem plul, cítil jsem ze zahrad něhu,
již s vůní van ke mně dul,
a viděl jsem tančiti ženy a líbat
své drahé a nad jich čela se shýbat...
A květiny cítil jsem v schodištích domů,
jež snoubencům dýchly v noc svatební.
A zaslech’ jsem doprovod hudby k tomu
z radostně žitých dní...
Mé představy rostly a hasly rychle,
zas mizely za mnou, pouhý sen.
Vždy něco zbylo, jak lásky ztichlé,
jak touhy a vzpomínky v příští den...
Já vmísil se v zástupy, cítil jsem s nimi,
žil s nimi, zrál činy jich úžasnými,
já miloval je a s nimi rost.
Oh, stále, oh, stále být unášen...
Sen, jenž mi však zvěční skutečnost,
nechť nenajde půdy, ni majetku, času,
ni prostoru v nekončícím žasu...
Nechť unáší mne na věčnost...