Já osiřel duší. Tak opuštěn byl jsem, že všecko cizí
mi připadalo, jak tomu, jenž náhle prohlédne.
Já nesměl svých drahých již okem zřít, jejich důvěrou ryzí
a cestou jsem kráčel, kde mlha se čistíc pozvedne.
Tak toužil jsem: aby mne potkal ten, kdo mnoho cítil
a trpěl mnoho i zhřešil a mnoho se za vše kál,
a toužil jsem, abych se ruky tohoto silného chytil.
Ten aby mne v domov svůj ved’ a odpočinout mi dal.
Ten, kdo nás potkává prvně, touhou vzplaneme-li,
kov tekutý do forem vlívá a ražbu vykouzlí.
Vzkřik zoufalství vryje tam neb pomsty zatvrzelý,
neb naučí za vše se mstít, čím svět byl hrozný a zlý.
A ten-li nás potkává, kdož byl trpící a měkký,
kdo pode jho hlavu dal, ten musí z nás obět mít.
A ten, jehož hrdost zašlápla touhy, smysly a vděky,
ten zlatem nám oči zdivené musí zotročit.
I potkal mne Žádoucí. Měl úžasné oči temné,
jež poselstvím velkých slibů ztlumeně hořely.
On jistotou upevnil, co zhasínalo ve mně,
mé osvěžil kořeny, jež vadly a chořely.
Leč domova neměl, domovem byl mu Kosmos celý,
on neměl krbu ni lože, však z jeho bytosti
vál výdech pasátů a v jeho vlasech chvěly
se hvězdy napadlé z propastné výsosti.