Ať kolem chat, jež zapadlé
se hrouží v slunných rovinách
odrazy ve vod zrcadle,
ať kolem černavých zdí měst,
staletých bran
tě kroky vedou kamkoliv,
hlas práce mluví ze všech stran,
po bledém rozžehnutí hvězd,
po flétnách ptáků, cvrčků zpěvech,
po bíle zkvetlých stromů zjevech
uléhá její rmut a prach
již v navečerních prostorách...
Je takový mír v prsou mých,
že vše mi zázrak je a div...
V úžasně novém přerodu
zrá boží svět,
o tolik zkušenější let,
co jiných pravd a zákonů
odnože rostou k jiným žním,
co s větší láskou, žhavěji
vždy bohatější úrodu
v klín trhají si sadaři,
co tisíc nových záhonů
osijí větrem pod jižním
v krásné a silné naději...
Chce člověk vítězit a růst,
a ukoval dnů svojich řád...
On zalidňuje napořád
kout, dřív jenž do daleka pust...
Ze samot mluví tisíc úst...
Z vrb mlýny hučí píseň svou
a temně stříká voda s kol,
šíř řeky lehá na údol
a z jejích zašlých blýskavic,
hle, vlny vrou;
ztemněle v oken řadách zívá
temnota první, a žlutě zpívá...
Vrou všude tepny práce, vzruch!
Jak tisíc všude číhá změn!
již dávno, co tu hloubal duch...
Dnes vřava zvuků rachotíc
z obrovské dílny boží zní,
stoup hamrů obři železní,
kde skřivan zpíval na polích,
klas šuměl z lích...
A jak se navečerní šeř
ve světel rozsypaný keř
nehýbá z temna,
čpí buničina staveb zemná...
Zřít všude světly domy plát
a fronty továren se stmít,
krajinou vlaků kouře vlát,
za loďmi šiky vln se stlát
a nad mosty a věžemi
jeřáby dohřímat
vítězícími písněmi
nad vodami a nad zemí...
Již slyšíš dlažbu dunivou
zamlkat kroků tisíci,
jak noci klid sem přiklání
řad zbylých stromů se strání,...
ty uzříš lampy visící
příst osamělou záři svou.
Hle, obzor kouři černavý
o bdění nočním vypráví
a věnce světel rozvíjí.
V tom usínavém rachotu
ó, tolik lidských životů
se ze tmy k světlu probíjí!...