NOC
Když zrakem duše své se dívá, sestupuje
po zašlých pěšinách, křů houštím, stromů tmou.
A plníc údolí v něm jako na dně sluje
si usedá, hovořit s duší mou:
Trav omlazenou vůni přivívá mi k líci
vždy přísná, vážná, však dny nové slibující.
V mou duši zírajíc své hvězdy obrážívá,
i výšku, hloubku svou, svých hodin němý spád,
hor lesnatými průseky se dívá,
jsou její hvězdy miliony ztrát
a její ticha čekají, jak naděj dlouhá,
jak smrt jsou smířená a sladká jako touha.
Víc ode mne než lidé chce, než den, jenž minul,
neb z krajin útěch její moc jde magická.
Den nový roznítit zná po dni, který zhynul,
zná černým rouchem setřít krev, jež tekla tragická,
a mlčet jako věrnost hrdá, nekonečná
pohledem upřeným až do zámezí věčna.
48