Na dráze života.
Přilétli s nebe snové půvabní,
na hlavě vínek nejluznějších květů,
na juné tváři růže zarděné,
radosti úsměv na rozchvěném retu,
pohárů rozpěněných v rukou lesk,
myšlenky hvězdic kolem čela vity,
ve zraku jasném modrou oblohu,
v lazuru její žhavých slunek třpyty.
Uprostřed květných luhů jinoch stál,
na jeho duši slétli geniové,
do srdce nadýchali květnou báj,
vzbudili v ňadrech citů roje nové.
Zrak upřel mládec v dálnou dálavu,
i uzřel tamo celých světů vnadu:
lásku i rozkoš, zlato, slávu, čest,
a dívku kynoucí mu prostřed sadů.
53
Uchvácen touhou v smělých útrobách
za zjevem světlým dal se v jiné kraje;
při každém kroku ale jeden sen
opustil jej, i odvál v říši báje.
Každičké slasti krůpěj nejmenší
geniem jedním zaplatil v své pouti –
v čelo již vráska počíná se rýt,
nepokoj srdce kalí, duši rmoutí.
A když je vidí, any letí dál,
prudčeji pádí, kam jej nitro pudí;
ale tím více opouští jej sny,
smutek se vkrádá do zbouřené hrudi.
Odlétly všechny – v dálné dálavě
s očí mu zniklo, co jej táhlo silou:
láska i rozkoš, zlato, sláva, čest,
půvabné sady s kynoucí mu vílou.
Zabloudil v poušti – kamo vrhne hled,
unylá práznost zeje naň, tma čírá,
ba vlastní nitro, sestárlé jak step,
smrtelnou úzkostí jej bolně svírá.
Zatoužil nazpět v mládí ztracené,
zatoužil nazpět po snech čaroluzných,
z nichž ani jeden nezbyl zmdlelému
uprostřed myšlenek a citů hrůzných.
54
„Vraťte se, vraťte snové mládí zpět,
sleťte se s hůry na mou duši sirou,
tak jako ptactvo na chrámovou báň,
byste mne nadchli nové síly vírou.“
Geniů sbory, snové půvabní
v oblaků strou se po obloze hávu,
v neznámý plují kraj na křídlech svých,
s úsměvem klidu hledí v zemskou vřavu,
nevidí srdce bolem skrušené,
nesou se dále, až se tratí zraku –
a poutník hyne pod břemenem svým
v života poušti prostřed tmy a mraků.
55