I.
[3]
Jeremia.
I.
Pod břemenem těžké bídy
lid můj k černé zemi sklání čelo;
v jeho mysli, v jeho citech
jako by se moře smutku chvělo.
A kam hlednu, kudy kráčím,
zřím jen porobu a hanbu nésti –
celé žití utrpení,
každé dchnutí strasť a bolesť věstí.
Chtěl bych vzlétnouť nad tím hořem,
tamtam, kde zář se nové síly leskne –
slza mne však poutá k bídě,
ji s to není zničiť oko teskné.
Musím plakať – létni slzo,
ale létni okřidlenců letem;
zasvěť třpytem meteorů,
proleť veškerenstva temným světem.
[5]
Zableskni se světům duchů,
rozplameň je citem jiskry žhavé,
zapěj jim tam smutku píseň,
rozehřej jich myslí byty tmavé.
A když v nekonečné dráze
potkáš boha, ducha všehomíru,
padni v hloubi jeho ňader,
pal jej ohněm plamenného víru.
Probuď city jeho srdce,
strasť svou vdechni hořem v jeho nitro –
a on cítě bol náš s námi,
životům dá našim nové jitro.
II.
My tvůj lid jsme byli bože,
nad námi tvá mocná ruka bděla;
každé srdce tvojím chrámem,
každá píseň tvoji chválu pěla.
Krásná byla země naše
jako eden, božská mysl tvoje,
vždyť tvůj duch se vznášel nad ní
jako blaha věkověčné zdroje.
A tvůj lid v ní silný, mocný
tu jak orlů stádo bujně létal
6
chráně v bojích světlo tvoje,
tu jak mohutný strom v míru vzkvétal.
A kde viděl myšlenku tvou,
již(s uronil s nebe zemi svojí,
vznesl ji, v své srdce vštípil,
choval, žil a válčil pro ni v boji.
Bojovníkem tvojím lid byl –
tys se od nás odvrátil svou tváří,
vydals vrahu v rozchvátání,
který mysl, srdce, zem tvou maří.
Zpustošena jest tvá země,
zpustošena srdce, chrámy tvoje –
potrhané strůny harfy,
již se skučí žel a bídy znoje.
III.
Bezsilný, jak písek v poušti,
jest tvůj lid, můj mocný pane;
kudy houkne vichr světa,
tam s ním letí, tam s ním vane.
Jako uprostřed vln loďka
zmítán, vržen v bouřné časy
upí, sténá, hledí v nebe,
by tam našel hvězdu spásy.
7
Otroků jak stádo bídné
jest tvůj lid, můj mocný pane;
v poutech srdce, mysl, rámě,
s očí slza smutku kane.
Jako žebrák v hadrech lid můj –
svět si posměch z něho tropí;
rozedrán a nuzen, uštván
potem, krví zemi kropí.
Duchu mocný, věčná sílo,
žebráků chceš bohem býti,
a v svém krásném, lepém světě
zotročilý národ míti?
Či snad dřímeš na svém trůně?
Pak ti uzmu blesky tvoje,
a než probudíš se ze sna,
skončím lidu svého znoje.
IV.
(Falešným prorokům.)
O lásce nechte písní sladkých,
které nám srdce ladí v sen,
v pokoji nechte noc a hvězdy,
zemi chcem dobýť, míti den.
8
Nepějte lidu mému lásku,
nepějte jemu klid a mír,
nenávist vložte do svých písní,
nenávist krutou, války vír.
Ze slov ať vašich vášeň hárá,
plamenem dýchá každý zjev,
perutě z ohně dejte citům,
po vlastech sejte krutý hněv;
dmychejte žáry v ňadrech lidu,
hlaholte hromem stálý boj,
vdechněte sopku v každé srdce,
vložte tam věčný nepokoj.
Nechte těch písní lásky, míru,
divokým mořem buď váš zpěv –
spasíť můj národ jenom bouře,
spasíť můj národ jenom krev!
V.
Mníte, že zpěv můj mým jest jen želem,
jenž se mně leskne ve zraku?
Pravím vám, jestiť řeřavým uhlem,
který vám s hůry se mraků
na hlavy deštěm metati budu,
do srdcí jeho vrhati pal,
9
sypati žhavý na cesty, dráhy,
aby vás bodal, zvukem svým žhal:
v zajetí lid, vrah šlape mu v šíji,
v okovech národ v prachu se svijí,
rozkotán Sion, boží hrad.
Spánek-li v chládku oči tvé zmdlelé
zastíní křídlem lepých něh,
šeptati bude rozkoší báje,
ovane tebe slastí dech –
nasypu ti ho na víčka, v brvy,
vmetám jej žárem v květných snů pel;
zaplašíť z duše postavy vábné,
zašumí v tobě bolesti žel:
v zajetí lid, vrah šlape mu v šíji,
v okovech národ, v prachu se svijí,
rozkotán Sion, boží hrad.
A když své milky utkané z květů,
prodchnuté vánkem vůní všech,
uprostřed luhů bujaré vesny
budeš ssát vonný, luzný dech,
přivineš k sobě – polibíš ale
řeřavé uhlí na její rtech,
a z keřů růží na její tváři
10
zasyčí had, a uštkne tvůj slech:
v zajetí lid, vrah šlape mu v šíji,
v okovech národ, v prachu se svijí,
rozkotán Sion, boží hrad.
Plašiť vám budu sny vaše v noci,
zastru vám každé slasti svit,
poklid a pokoj vyštvu vám z duše,
vypudím z ňader něžný cit;
do vína vsypu rmutu a jedu,
nebude perlí vířivých v něm,
na místě jejich bujného skoku
zašumí, vzkypí, bodne jich tem:
v zajetí lid, vrah šlape mu v šíji,
v okovech národ v prachu se svijí,
rozkotán Sion, boží hrad.
Není můj žel jen pouhou mou slzou,
jež se mně leskne ve zraku,
pravím vámvám, jestiť řeřavým uhlem,
jejž na vás vmetám se mraků;
sprovázeť jako svědomí zlého
výčitka krutá bude vždy vás,
a vaše oko, kamkoli hledne,
uzří mne, an můj rachotí hlas;
11
v zajetí lid, vrah šlape mu v šíji,
v okovech národ v prachu se svijí,
rozkotán Sion, boží hrad.
VI.
Všechen bol, jejž lid můj celé věky
těžkým břemenen v své hrudi cítil,
všechen slzí tok, jenž v jeho zraku
rozechvěným se želem věky třpytil,
všechno hoře, jež se vrylo v ňadra,
všechna strasť, jež rozvlnila duši –
to vše do útrob mně nametáno
změtem přívalným tam hřmí a buší.
Já jsem velkým srdcem svého lidu,
v něm jest celé moře bolu skryto,
a to srdce kalichem jest plným,
na němž dějin písmo ohněm vryto.
V kalichu tom bouří všechny vášně,
nenávisť i rmutných slzí hněvy,
smutek, láska, zoufalosť i víra,
naděje i zlořečení zpěvy.
Srdci tomu nikdy, nikdy více
žití nesouzeno v mírném klidu,
12
ono jest jak ony vírné proudy,
do nichž vržen osud mého lidu.
VII.
Jehova, ty bože pomsty,
vzývám tebe v chmury zjevu,
v svitu blesků, v zvuku hromů,
volám k hroznému tě hněvu.
Jehova, ty bože pomsty,
houkni vichrem v širé světy,
národy sbeř od severu,
pusť je v zhouby volné lety;
s jiskrou v očích, spoustou v rukou,
dej jim uragánem hnáti,
jako písku v poušti letěť,
křídly z ohně šlehem pláti.
Sejmi svazy vlnám mořským,
sejmi pouta řekám divým,
pusť je na svět v běsné reje,
nech je rváti tokem živým.
A těm živlům rozkáceným
stav se v čelo s blesky, mraky,
jako vůdce strašné hrůzy,
vévodící nad oblaky.
13
Tak se vrhni v naše vrahy,
zaplav je tou spoustou mocí,
rozedři a zervi, znič je,
do věčné je skácej noci.
V světy rozmetej jich těla,
shlaď to krvelačné plémě,
památku shlaď jejich, jméno,
shlaď je s celé šíré země.
Jehova, ty bože pomsty,
shlédni s chmur svých v naši bídu,
pohleď na to naše hoře,
na otroctví svého lidu!
Jestli pak ta naše bída
nezkormoutí v nitru tebe –
ach, pak věčně ztraceni jsme,
navždy zastřeno nám nebe.
VIII.
Jsme jak rozedraná cháta,
v písku na pobřeží moře,
a kam bázlivý zrak hlédne,
zeje na nás zhouba, hoře.
A ty vlny děsně hučí,
v náručí jich smrť se houpá,
14
chmura pluje po obloze,
níž a níž svým bleskem stoupá.
Moře plamenů, poušť vody
domek malý obkličuje;
nebe dalo ruku zemi,
k spolčení jich vichr duje.
Ubohá ty cháto naše,
a ty máti uvnitř chýše!
Ztraceni jsme věčně věkův,
kolem smrt a zkáza dýše.
Však v tvých dítkách pomoc tobě –
vzroste duch náš v skály tvrdé,
všichni budem velikáni,
srdce naše hory hrdé.
Svými ňadry přikryjem tě
jako obři v prostřed moři;
vlny ať se pění, hučí,
nebesa ať ohněm hoří.
Teď vás vzývám, nebe, země,
na boj k životu a smrti:
kdož z vás zničí naše srdce,
a kdož duše naše sdrtí?!
15
Synové smutku.
V údolí plném květův a vůně,
uprostřed chládku v letní to době,
studánky kde se počínal strumen,
Smutek, jun mladý, zadřímal sobě
na země matky ňadrech krás.
A když byl usnul ovanut vánkem,
uviděl děvu v nadzemské září,
která si klekla po jeho boku,
k němu se božskou sklonila tváří,
pokryl jej zlatý její vlas.
Dlouho se v jeho dívala líce,
rtoma se na něj líbezně smála,
dýchala dech naň z bělounkých ňader,
srdce mu, duši, myšlenky hřála,
nitrem mu blaha proletěl svit.
Níže a níže stále se kloní,
ňadra svá k jeho ňadrům zas vine,
16
vábivý ret svůj k jeho rtům tiskne,
polibek dlouhý, žhavý se řine,
údy mu proběhl slasti cit.
Mohutnou paží připoutať k sobě,
obejmouť chtěl jun nadzemskou děvu,
ale již nelze, odlétla rychle,
zvolavši libě v mlhavém zjevu:
„Hledej mne v světě, Krása jsem!“
Procitl ze sna Smutek jun mladý,
její se obraz v duši mu noří,
nesetře čas ho ni divoká bouře,
ale jest v nitru, skála jak v moři,
kolem níž pění vln se tem.
Probíhal, těkal širokým světem,
po nebi vzdychal, po zemi kráčel,
v údolí tesknil, po horách bloudil,
často i slzami cestu svou smáčel,
hledaje stále Krásu jen.
Jasoně západ sypal své světlo,
sypala růže růměnná zoře
v temena horská, na hlavy obrův
pokrytých plání ledného moře,
uspaných v lesklý věčný sen.
17
„Tam bydlí Krása“ – zavolal Smutek,
a již tam s myslí nadšenou stanul,
uzřel však pouze temena obrův,
z nichž naň dech zimní mrazivě vanul;
kolkolem poušť a sníh a led.
„Není tu Krásy“ – zavolal žalně,
okem svým v dálku zíral a těkal,
na děvu božskou unyle volal,
až by se opět zjevila, čekal,
v nejvyšší horstva bod si sed.
Vynořil bůh se věčného světla
vítězně, slavně z východní zoře,
objal vše láskou nebeských končin,
dechl svým dechem na ňadra moře:
vytryskl barev třpyt a lesk.
„Tam bydlí Krása“ – zvolal jun zase,
na moře spěchal v mysli své snivé,
aleale, kam pohledělpohleděl, bylo vše prázdné,
jenom se vlny pěnily divé,
ostatní vše jak pouště stesk.
Noc byla jasná, na nebi hvězdy
bez vášně žáru v půvabném klidu
něžnosti plny zíraly v sebe,
18
záříce četně na lidskou bídu,
ana teď spí a bolně sní.
„Tam jest té Krásy velebný stánek,
tam jest ta hudba nebeských světů.
Každá v ní hvězda luzným jest tonem,
jímž věčný éther ozvěnou v letu
souzvučně všehomíru zní.
Tam jest té Lásky pohoda lepá,
a každá hvězda chvěním se v třpytu
v étheru vlnkách líbá svou družku;
kochání věčné u věčném svitu,
Krásy a Lásky stan jest tam.“
Odvanul Smutek do hvězdné říše,
nořil se v éther, letěl vším mírem,
od jedné hvězdy na druhou spěchal,
probíhal dráhy myšlenek vírem –
vrátil se ale k zemi sám.
„Máti ty moje, zmítaná země,
poslyš mé stezky, poslyš mé hoře:
věčných jsem prostorů proletěl zdání,
propasť tu bezednou, bezedné moře,
unaven vracím se k tobě zpět.
Ach máti moje, jediná že tys
rodičkou smutku, myslel jsem vezdy;
19
a hle v své pouti potkal jsem bratra
na mléčných dráhách u třpytné hvězdy;
kolébkou jiný byl mu svět.
Spolu jsme běželi, hledali Krásu,
hledali marně v prostorů hloubi;
není tam – jest jen myšlenek propasť,
nelad a vír kde s válkou se snoubí,
bez cíle věčný rmut a ruch.
Matičko dej mně, co mohl bych kochať,
přitisknouť ku své ztrápené duši,
neboť v mých ňadrech zavřená láska
v útrobách bouří, poklid mně ruší,
kvílí a sténá v bolný kruh.
Tu před ním děvy postava stane;
za mraky ukryt obličej její,
ze chmury černé vlasy jsou tkané,
skryta v nich bouře, vichrem se chvějí,
myslí tam temných stan i duch.
Ze mraku hledí blankytné oči
jako kus nebe s plamenem divým;
na ústech utkvěl strázní všech příval
skupený v jedno ohniskem živým;
sálavých vášní mocný ruch.
A kolem hlavy stále se chmuří,
20
jakmile kročí, blýská se z tváře;
na rtech však přece svůdný jest úsměv,
jak z květů pestrých na bujném jaře,
kolem jež zřídla krášlí luh.
Níže a níže kloní se děva,
k ňadrům mu ňadra půvabná vinevine,
vábivý ret svůj k jeho rtům tiskne,
polibek dlouhý žhavý se řine,
divoký zvuk mu projel sluch:
„Bouře jsem, sídlím uprostřed lidí,
vrhám v ně život, chtění a city;
se mnou pojď, věčně s tebou se spojím,
jako ty myšlenky do duše vryty –
spoutal mne s tebou jakýs bůh.“
ZapomělZapomněl na sen o Kráse dávný,
mohutnou paží obejmul děvu –
od té pak doby těká s ní světem,
tu mocně bouří, pláče zas v zpěvu,
někdy jen ve snách zří Krásy zjev.
Vyrostlo plémě v podobě lidské
z Bouře a Smutku, synové pláče;
kypí a sténá, víří a kvílí,
v též době úpí, nyje a skáče,
někdy jen ve snách zří Krásy zjev...
21
Na Něvě.
I.
Severu Babel, město carovo,
po znoji krátkým spánkem odpočívá;
nad obrem šerá, polo průhledná
na křídlech jarní noc se houpá snivá.
Jest jako lidské srdce, lidský duch –
jasny jsou blízké myšlenky a city,
v dálavě ale šumí bájí svět
šedivým hávem tajuplně skrytý.
Bohatě plníš jej, vše tušíš tam,
snad všechno pravda jest, snad všechno klam.
Smyslové obra spí, však srdce bdí,
ve spánku bouří, hřmí a mocně buší,
v divokých proudech v mozek žene sny,
jež kypíc vášní smír i poklid ruší.
Do desky černé barvou plamennou
obrazy budoucnosti ryje rudé,
22
postavy na ní hýbou, honí se,
v divokou vřavu divá hudba hude.
Chce hasiť osud svůj a sdmýchnouť sen
nad zjevem takým hrůzou opojen.
Valí se Něva tokem mohutným,
proudové v tiché dumě k moři spějí;
hluboky, temny jsou jak bytí báj,
z propasti jejich divné zvěsti zejí.
Na břehu Něvy stojí sfingy dvě,
obrovská těla leží na granitu;
ponurým zrakem hledí v dálavu
v tajemném šerém nočním polosvitu.
Na dálném jihu pouští egyptských
dřímaly klidně tisíců let věky,
z minulých dob jak němá pohádka
pod žárem slunka vedle Nilu řeky.
Mrazivá ruka chladů severních
zbudila je i setřela sen zraků,
otřásla vzpomínkami v útrobách,
spoutala k Něvě do půlnočních mraků.
Od doby té víc usnouť nemohou,
kletbou jim určeno jest věčně bdíti,
paměti šerých časů břímě nésť,
přítomnost novou mrazem v duši rýti.
23
Zoufalost teskná zeje z tváří jich,
faraů řad když zrakům jich se snuje;
všechnovšechno, co dávno obráceno v prach,
žije jen v nich a skrytou zvěstí duje.
Chtěly by umříť též, se vrhnouť v proud,
utopiť život, paměť, srdce citů;
nemohou – věčně musí toužiti
v severní mlhy šerém polosvitu,
toužiti tam, kde slunko, nebes car,
přívalem žáry v duše vrhá, pálá,
kde všechno ohromné, i myslí poušť,
kde i ta prázdnota vždy ohněm sálá.
Plamenné vlasti jediný jen žhavý den
snad by je na tisíce let zas uspal v sen.
Na břehu druhém Petr, veliký car
na skále s koně město hlídá svoje –
mohutným zrakem hledí v prostory,
jako by vele před sebou měl voje.
V jeho se čele vlní myslí roj,
velikých, věkopomných činů zdroj.
Půlnoc jest – vzduchem projel divý sten,
carovo město zachvělo se v duši,
třese se v útrobách svých podvalin,
24
v podzemí jakés temné rány buší.
Hnuly se nesčíslné zástupy,
hnuly se tisícové v pestrém davu,
na jejichž tělech město vyrostlo,
na jejichž plecích car svou stavěl hlavu.
Kostmi jich vysušeny močály,
základy na jich mocných bedrech stojí;
a nyní svrhnouti chtíc břímě své
povstali všichni vzhůru v litém boji.
Duní a hučí temné podsvětí,
všechno se kývá, hýbe, k spádu kloní,
obrovské sloupy chrámů tančí již,
na věžích kolokoly želně zvoní.
Slyšeti v podvalinách praskot, hřmot,
tisícův dav se vzhůru pne a zdvihá,
vstávají též i sfingy z granitu,
zřícenin propast jich se zraku míhá,
příšerně hlavy rostou ze země,
černé se páže v temné půdě rojí –
na skále v tom však s koně velký car
svraštil své čelo, pozved ruku svoji,
zahrozil mocně vojům zbouřeným,
a mocný dav zpět do svých rovů klesá,
v propast se kácí, plní tělem svým,
na dále břímě trpělivě nesa.
25
Mohutné čelo jezdec vyjasnil,
na skále s koně klidně opět hledí –
utichlo vše, i sfingy sklesly zpět,
bez hnutí na granitu zase sedí,
toužíce tam, kde nebes žhavý car
přívalný v dálné pouště vrhá žár.
II.
Severu letní noc – a v obloze
luna tak jako myšlenka bledá
kolotá v moři šerých vzpomínek,
marně svůj zápal mladosti hledá.
Ještě by jednou v juném plápolu
v náruč se vrhnouť kochánku chtěla,
metala kruhem oheň v prostory,
kypěla vášní, plamenem vřela.
Mládí jest vůní květu v rozvití,
nadšení jest jak dítěte dnové;
padnuvše v propasť časů hltavých
vrací se v nitro jen jako snové.
Ví o tom luna – pláče unyle,
stříbrné slzy do Něvy tekou,
26
na její ňadrech tančí jejich rej,
leskne se, třpytí tajemnou řekou.
Hladinou v reji jejich zoufalém
jalík*) se houpá, jalík si pluje,
a na něm mladec z vlnek těkavých
myšlenky přede, do ňader snuje,
snuje i přede, staví budovy,
do jejich mlhy nitro své noří,
kolébá cit svůj v ní, až unaven
opět vše ničí, opět vše boří.
Tvář jeho pomníkem mu života,
dějiny bolu jsou do ní vryty,
a každé písmě jeden velký žel,
jenž zvlnil ňadra, rozbouřil city.
Vlastí mu česká zem, ta nešťastná,
nad níž bůh ruku železnou třímá,
vyklenuv přes ni strasti oblohu
pohromy do ní návalem hřímá.
A země té on jednou slzou jest,
roněnou hořce do světa víru,
zmítanou kapkou v moři divokém,
uprostřed vášní bez klidu, míru.
*) jalík – malá loďka.
27
„Unaven vlastních citů příbojem,
unaven v bouři vichorném davu
odpočnouť chtěl bych v tichém útulku,
na lůno něhy položit hlavu.
Černá ty Něvo s temným nitrem svým
na ňadra tvá své osudy kladu,
polož mne, vrhni tam, kam proud tvůj jde,
pokojné brány otevř mně vnadu.
Luznější ňadra tvá než milky dech,
méně jest zrádné objetí tvoje;
ukryj mne svojí myslí tajemnou,
mé utlum žáry, skonči mé znoje.“
Zahodil vesla, v dlani zrak svůj skryl,
jalík se houpá, jalík se chvěje,
a Něva čeříc černé proudy své
jedině ví jen, kamo s ním spěje.
28
Lásce.
I.
Všemohoucí jesti láska,
jako bůh, jenž v nebi trůní;
tvoří lidi, světy, ráje,
zdobí zemi květem vůní;
kam jen hlednehledne, růže rdí se,
kudy stoupá, vesna stkví se.
Nejsvětější jest ta láska
v naše duše položena,
jako do svatyně ňader
v srdce srdcí pohroužena;
v chrámě tom plá ohněm svatým,
nejčistšími city vzňatým.
Věčná, věčná jest ta láska,
jako blankyt, slunko hvězdy,
nevyhasne, aniž stemní
29
záříc v srdcích lidských vezdy;
myriady světel chová
věčně svěží, věčně nová.
Všemohoucí, svatá, věčná –
v bohy láska lidi mění,
láskou nebi k zemi hrudě
přepoutáme v zanícení.
Nový ráj a noví dnové,
nový bůh a písně nové.
II.
Co mi svět jest se svou bídou,
věčně starostlivou tváří,
co mně nebe s hvězdicemi,
co mně slunko se svou září!
Mám já hvězdy, slunka v sobě,
vedle sebe dívku svoji,
na její rtech pohár vína,
který všechny strasti kojí.
A ten pohár stále plný,
stále žížniví mi rtové;
30
z obou prší perly, jiskry,
cválá čas, jak blesků snové.
Pohár plný – jiskro létni,
podpálíme láskou světy,
ať se vzbouří, ať se vzepnou
v nekonečné s námi lety.
III.
Jako slunko jsi má dívko,
a já sníh jsem z jara bílý,
který taje po vyšinách,
když tvůj úsměv vzplane milý.
Svlaží hory, svlaží doly,
rozpestří se vesny kvítí,
rozpučí květ růží rdivých,
a ty úsměv oplatí ti.
IV.
Pověz mně, ach pověz
děvčátko mé milé,
proč tak utíkají
u tebe ty chvíle.
31
Hodiny jak mžiky,
léta jako dnové –
bleskem uletují
naši krásní snové.
Děvčátko mé drahé
popros nebe jasné,
povznes oči k němu,
ručinky své krásné:
„Slunéčko ty boží
na nebeské báni,
ustaň ve svém běhu,
láska se ti klaní.
„Ustaň ve svém běhu,
nepospíchej v moře,
vždyť tak krátká vesna,
a tak dlouhé hoře.
„Stůj slunéčko krásné,
dej nám věčnost žíti,
ať nám věčnost lásky
jak ty v hrudi svítí.
32
V.
Jako upomínka s nebe,
odkud vyhnán duch můj v stepy,
jak sen kouzla čarokrásný –
tak tvůj obraz vábně lepý.
A když vidím tebe, drahá,
doufám opět v nové ráje,
zapomínám bolesť žití,
věřím ve vysněné báje.
Nebuď dětinské mé srdce,
nech mne na tvých ňadrech sníti,
ukolébavku mně zapěj –
trudno v poušti světa bdíti.
VI.
V náruči tvé bych zapomněl,
v nebi že slunce ohněm sálá,
kolem že něho jako pták
raněná letí země malá,
svijíc se v temných bolestech
s odvěčným nářkem na svých rtech.
33
V náruči tvé jest tichý klid,
roněný s nebe rosou ranní,
v blankyty pohled tvá jest tvář,
pohoda božská září na ní,
v náruči tvé bůh spočal sám,
s tebou i boha objímám.
VII.
Pověz mně drahé dítě mé,
jaký to květ ti v ňadrech vzrůstá;
čarovných vůní vábný dech
dýchají z nich tvá lepá ústa.
Života květ to z ráje snad,
od jehož bůh nás vyhnal vnad.
Života strom teď tedy mám,
podej mně s něho dívko květy –
neumřem nikdy, budem žíť,
z citů svých tkáti luzné světy,
velebných myslí velký stan,
krásný jak ten, jejž stvořil pán.
Do ráje toho vkouzlím den,
bez konce rdivé vesny plání,
34
z poháru slasti budem píť
při vánku luzném, něžném vání,
z poháru slastí kypících,
na ústech jarních květů smích.
VIII.
Obloha se láskou směje,
den i noc jest lásky stánkem,
jí se pestří luhy květné,
šumí borem, šumí vánkem.
Skřivánek ji pěje v polích,
v liliji se sněžné chvěje;
tu se rdívá v růži ladné,
tu zas hárá, bleskem spěje.
Motýlek s ní poletuje,
v ňadrech usíná s ní děva,
muž s ní bojuje a válčí,
Adama jí svedla Eva.
Celý mír jest bohem lásky,
ty(s mu chrámem dívko moje,
a já knězem svatyně tvé,
věštcem nejčistšího zdroje.
35
IX.
„Divenko má, já oblak jsem
slunéčkem lásky ozářen;
spanilý sad jsou ústa tvá,
jako by květů ladný sen.
Aby tě nezžeh parný den,
děvčátko moje pojď v můj stín;
až tebe mučiť bude žár,
skryju tě v chlaďounký svůj klín.“
A bylo parno divence,
v stín svůj ji milý oblak vzal,
zasypal deštěm polibků,
a na rtech její rosou spal.
X.
Dívko má, dívko, co to jest?
jaká to bouř mne budí ze sna?
Bolesti výkřik, žalu sten,
nářku a stesku vřava děsná
hučí mně vichrem v duši mou,
až city mé se hořem dmou.
36
Z náruči své mne rychle pusť,
vzduchem to šumí, bouř se honí,
v srdce mne bodá její meč,
kácí mou lásku, jiskry roní.
Marný tvůj poklid, marný sen –
plaší můj spánek světa sten.
37
Osud.
Na zemi noc a mráz a sněhu běl,
na nebi jasných hvězd se lesknou krásy,
a mezi nimi vlasem rozchvěným
osudná hvězda budí hrůzné žasy.
Zoufalá touha mírem honí ji,
kolotu svému marně hledá středy,
potřásá v běhu kštící plamennou,
upírá na zem divotřpytné hledy.
Pod ní se cháta šeří na stepi,
zuřivý vichor ryje spousty sněhu,
skučí a sténá, pláče, naříká,
za jakous myšlenkou se honí v běhu.
Uprostřed cháty bolem sklíčená
mladičká matka život dala synu,
a otec u radostném úsměvu
robátko malé chová na svém klínu.
38
Stanula bludná hvězda v dráze své,
zastírá nebe ohnivým svým vlasem,
a vidouc dítko v kruhu blaženém,
osudy na ně valí kletby hlasem:
„Tak jako bloudím já a kolotám,
hledajíc marně slunko po všem míru,
tak buď i ty v tom zrnu světovém,
malý můj obraz v lidí mutném víru.“
Vyrostl jun a hrozná kletba ta
plamenným písmem vryta v jeho duši –
nepokoj, nestálosť a věčný vír
útroby svírá, v jeho ňadrech buší.
Není mu slunkem žádné pravdy lesk,
ničí jej srdce teplem nezahřívá,
od pravdy k pravdě bludně kolotá,
od srdce k srdci pudí bouř jej divá.
Útulku nikde, nikde poklidu,
vlastní jej mysl štve a v dálku honí,
a v touze rozvlněných myšlenek
po světech neznámých své slzy roní.
Na zemi opět noc a mráz a sníh,
na nebi jasných hvězd se lesknou krásy,
a mezi nimi hvězda osudná
39
po nebi dálném ohnivé stře vlasy.
Pod ní se hora k nebi vypíná,
jedle se zdvihá na vrcholku její,
jun stojí vedle – vzhůru upjat zrak,
vlnivou touhou útroby se chvějí.
„Pověz mně hvězdo, kolik myslí as
přemítá rozmetáno věčným mírem,
a kolik srdcí cítí v tůni té,
a kolik duchů potácí se vírem!?
Pověz, kde onen mocný sídlí duch,
který by připoutal mne slunkem svitů,
a kde jest ono srdce světů všech,
v jehož by záři spočal let mých citů?!“
Bludná však hvězda pádí dál a dál,
potřásá v běhu plamenným svým vlasem,
a vidouc juna roztoužený zrak,
valí naň osud nové kletby hlasem:
„Tak jako bloudím já a kolotám,
hledajíc marně slunko v míru širém,
tak buď i ty na zrnku země té
malý můj obraz, zmítán lidí vírem.“
40
Opuštěná.
„Proudí Labe v širé moře,
na vlnkách se slunko chvěje;
spějme odtud v dálné kraje,
tam se na nás růže směje.“
„Šeptá Labe tajné zvěsti,
ve vlnách si píseň hraje,
že prý moře srdce nemá,
mrazem dchnou prý cizé kraje.“
Opustil ji, do světa šel
hledať srdce v dálném moři,
vícekrát se nenavrátil,
utonul tam někde v hoři.
A zas Labe k moři plyne,
vlna houpá lunu ladnou;
41
dívka béře vínek růží,
vrhajíc jej v náruč chladnou.
„Plyň ty vínku k jeho rovu,
pošeptej mu zvěst tu černou,
svět že nezná jiných rájů,
než dvou srdcí lásku věrnou.“
42
Oblak.
Na temeni hory v dubu větví
ptáčkové dva měli hnízdo svoje,
a v něm písklata již opeřená,
něžné starosti své milé zdroje.
Nad nimi se nesl oblak v modru,
v čelo jeho vryty smutku vrásky;
máti dítkám na něj ukazujíc,
tak k nim praví jemným hlasem lásky:
„Hleďte naň a vezměte si příklad,
by vám ničím nebyl v žití vzorem,
bez rodiny po světě se vleče,
letí tu, tu stane temným borem;
bez přístřeší otrhaný tulák
paprskům jen marně dráhu kazí,
každý se ho bojí, před ním běží,
an se po lazuru nebes plazí.
43
Hleďte naň a nebuďte jak on jest,
stavte hnízda útulkem si tichým;
vše co bez přístřeší světem bloudí,
břemenem mu těžkým jest a lichým.“
Slyše oblak takou hanu sobě,
neřek nic, se na zem deštěm spouští;
rozpučelo všechno novým žitím,
radostněji pěli ptenci v houští.
Žije dále párek v dubu větví,
vysoko si hnízdo svoje cení,
životu jest rádo, krmí mladé –
obláčku však dávno více není.
44
Nezoufej.
Když valí bol se na tě s temných chmur,
a hrozí pohltiť ti celou duši,
když proniknuta želem útroba
pod tíhou tisícerých muk se kruší,
když lidský nerozum neb zlosti šíp
v tvé srdce žhavých jizev metá rány,
že roní krev, jež mísí v slzu se,
i chvějíc kormoutí se ňader stany,
když sama bratř tvá, kterou v hrudi své
jsi kojil celým pokladem své lásky,
ti v slepé vášni splácí nevděkem,
a záštím ryje do duše tvé vrásky –
tu perutí se z kruhů rmutných vznes,
leť duchem v stanů hvězdných světlé říše,
vnoř v moře nekonečnosti svůj um,
do tajin věčné pravdy vnikni skrýše;
45
i stichne bol a s ducha skane žel
před ohromností myšlenek těch tváře;
v nich najdeš síly nové čerstvý zdroj,
i rozpučí zas srdce v novém jaře.
46
Dívce na Visle.
My v života tom burném proudu
se nesetkáme vícekrát;
mne od tebe rmut na vždy dělí,
a marně naděj srdci lháť.
Jen jednu uroním ti slzu,
a vložím do ní všechen bol,
jenž nakupil se v hrudi valem,
a lavinou mne kácí v dol.
I ty mně jednu slzu věnuj,
a posaď na Visly se břeh,
plač do ní pláčem holubiným,
svou slzu proudem téci nech.
Mou v moře Labe odevane,
tvou Visla smete v okeán,
47
tam obě obejmou se bratně,
a splynou v jedné kapky stan.
Tu kapku oblak v sebe pojme,
a vítr zanese ji zpět
nad rodné tvojí půdy nivy,
kde žití tvého teskní květ.
Tam v háji jedno klidné místo,
a konvalinky rostou tam –
když slunko jarní v bor se noří,
jest lásky nejkrasší to chrám.
Ta slza kapka rosou skane
v těch luzných dítek bílý květ,
a rozechvěje k libé vůni
jich něhu dychající ret.
48
Touha.
„Prázný svět – mé srdce plné
krásy jiných světů sní;
hluchý svět – v mém srdci zvučném
božských písní hlahol zní.
Temný svět – v mém srdci plamen
jest jak jemné hvězdy svit;
krutý svět – v mém srdci jarním
květe luzné lásky cit.
Eteře ty vševědoucí
srdce mé se tebe ptá,
zdali vesmír v nekonečnu
pro ně někde stánek má?“
„Krásná děvo, vesmír šírý
pro tvé srdce má svůj svět –
lidé svět ten zovou hrobem,
k němuž květ svůj sklání ret.“
49
Div.
Bloudil v lidech, bloudil v citech,
polovičku mládí ztratil;
zmítán bouří, zmítán hořem
konečně se k dívce vrátil.
„Temný svět a nebe černé,
obloha se řítí dolů,
hvězdy hasnou, slunko padá,
srdce zmírá plno bolu.
Zem se chvěje ve své bázni
v ošumělém, vetchém šatě
bez svěžesti, bez života,
jako chudá vdova v chátě.
Lidé kostry vysušené,
jejich duše trupel suchý,
prázné, pusté jako pouště,
jejich srdce kámen hluchý.
Zoufalosti mrak v mém čele,
50
hnusné peklo před mým hledem,
v srdci mráz a mysl v poutech,
v žilách krev se plíží ledem.
Ach jak nekonečný smutek
objal city v duchu celém –
zachraň dívko svět i duši,
spas mne před tím bolným želem.“
Na ňadrech jí usnul hořem –
ona stírá černé mraky,
líbá čelo, hladí líce,
hledíc něžnými naň zraky.
A když probudil se ze sna,
nebesa se na něj smála,
slunko plálo, svět byl krásný,
zem mu dívkou být se zdála.
51
Přání.
Mně někdy chce se králem býť,
ne tím, co s nebe zákon hřímá,
ni tím, co s trůnu zlatého
svou berlu nad otroky třímá.
Však králem dívek chtěl bych slouť,
v jich srdci míti mocné říše,
a lásky právem panovať,
v jich kruhu prázniť slasti číše.
Až pak bych umřel nebožák,
tu napsali by na mém hrobě:
„To král byl králů nejlepší,
jenž podobného neměl sobě.
„Ač krásných říší mocný pán,
daň jedinou jen brával v žití:
z úst dívek malin několik,
z jich ruček pohár vína k pití.“
52
Na dráze života.
Přilétli s nebe snové půvabní,
na hlavě vínek nejluznějších květů,
na juné tváři růže zarděné,
radosti úsměv na rozchvěném retu,
pohárů rozpěněných v rukou lesk,
myšlenky hvězdic kolem čela vity,
ve zraku jasném modrou oblohu,
v lazuru její žhavých slunek třpyty.
Uprostřed květných luhů jinoch stál,
na jeho duši slétli geniové,
do srdce nadýchali květnou báj,
vzbudili v ňadrech citů roje nové.
Zrak upřel mládec v dálnou dálavu,
i uzřel tamo celých světů vnadu:
lásku i rozkoš, zlato, slávu, čest,
a dívku kynoucí mu prostřed sadů.
53
Uchvácen touhou v smělých útrobách
za zjevem světlým dal se v jiné kraje;
při každém kroku ale jeden sen
opustil jej, i odvál v říši báje.
Každičké slasti krůpěj nejmenší
geniem jedním zaplatil v své pouti –
v čelo již vráska počíná se rýt,
nepokoj srdce kalí, duši rmoutí.
A když je vidí, any letí dál,
prudčeji pádí, kam jej nitro pudí;
ale tím více opouští jej sny,
smutek se vkrádá do zbouřené hrudi.
Odlétly všechny – v dálné dálavě
s očí mu zniklo, co jej táhlo silou:
láska i rozkoš, zlato, sláva, čest,
půvabné sady s kynoucí mu vílou.
Zabloudil v poušti – kamo vrhne hled,
unylá práznost zeje naň, tma čírá,
ba vlastní nitro, sestárlé jak step,
smrtelnou úzkostí jej bolně svírá.
Zatoužil nazpět v mládí ztracené,
zatoužil nazpět po snech čaroluzných,
z nichž ani jeden nezbyl zmdlelému
uprostřed myšlenek a citů hrůzných.
54
„Vraťte se, vraťte snové mládí zpět,
sleťte se s hůry na mou duši sirou,
tak jako ptactvo na chrámovou báň,
byste mne nadchli nové síly vírou.“
Geniů sbory, snové půvabní
v oblaků strou se po obloze hávu,
v neznámý plují kraj na křídlech svých,
s úsměvem klidu hledí v zemskou vřavu,
nevidí srdce bolem skrušené,
nesou se dále, až se tratí zraku –
a poutník hyne pod břemenem svým
v života poušti prostřed tmy a mraků.
55
Na severu.
Na břehu, na Izoře písčité
s jinochem děva sedí bělovlasá,
severu bájná mlha matkou jí,
z jeho však oka plane jihu krása.
Zabloudil tam, jak jasný, teplý den,
pohlíží na ni něhou jihu jitra –
unyle ona hledí vlnám v proud,
v zrcadlo temnolesklé svého nitra.
Na jeho rtech se chvěje lásky třpyt,
tak jako rosa květu na koruně –
vhalena v tuman ona ponurý
mramor svůj bílý v černé topí tůně.
Z vrbiny utrh proutek ohebný,
do písku před ní letná slova ryje:
„Miluji tě jak jihu oblohu,
po níž mé srdce do dálavy nyje.“
56
Čte děva písmo něhy plamenné,
upírá na ně pronikavé zraky –
přiběhla vlna temná, těkavá,
bájivým šumem splákla v písku znaky,
setřela je a vtáhla v hlubinu,
v čeřivý dále proud se děva dívá,
ukryvši srdce do závoje mlh,
tak jako pod ní řeky vlna snivá.
57
Láska.
Před věky v světle vlnivém
na trůně seděl nebes pán;
pod ním se peklo šklebilo,
vířivý odbojníkův stan;
kol kolem ale andělé
velebný pěli slávy zpěv,
zářili blahem, pohodou,
v spanilý zříce světů zjev.
Pán ale neslyše jich seděl,
zadumán do prostorů hleděl.
„Uprostřed ďáblův, andělův
schází mi ducha mého květ;
v mysli mi tane lepý tvor,
jenž by byl všehomíra střed,
svět i mne v sobě zrcadlil,
s nebem i peklem v nitru svém,
anděl i ďábel v jeden čas,
58
v duši své různých citů tem –
bouře i klid na jednom trůně,
bez konce touha v jeho lůně.“
Rozdělil na dvě polovy
myšlenky svoje nebes pán,
a z prvé muže učinil,
z druhé však ženě sdělal stan,
oběma v nitro srdce vdech,
bez konce vášeň zázračnou,
tak že se věčně hledají,
toužení svoje láskou zvou,
která v nich světlým žárem plane,
aneb zas něhou květů vane.
A když se obě polovy
ve světa víru naleznou,
a se jak mladí bohové
obejmou silou zázračnou,
závistí peklo zardí se,
andělé v nebi smutni jsou,
že jim též lásky nepřáno
s velebné vášně lepou hrou.
Na trůně pán však hrdě sedí,
s veselou tváří na zem hledí.
59
Víno.
Otráven duch můj v nitru svém
sžíravých citův černým jedem,
který mu vsypal v kalich svět
lásky i nenávisti hledem;
zachmuřen jimi jeho střed,
ponurá mysl v něm jak led.
Podejte pohár vína sem,
vykoupám v ohni srdce svoje,
vytopím černé chmury v něm,
vydupu jiných citův roje,
v šumném jak víně perlí roj,
z hloubi již metá světlý zdroj.
Víno mé, víno, perli se,
skupena v tobě duše světů;
půjč mi svá křídla ohnivá,
k volnému city dmou se letu;
60
v perutích tvojich život sám
směje se, kypí, víří nám.
Však bylo víno dřív než svět,
a když se pán bůh znudil sobě,
naplnil pohár, víno pil,
tvořiti počal v též hned době,
zbudoval z temných myslí mír,
v plamenný vrh jej vášní vír.
V poháře vína dřímal svět,
vytrysklo z něho slunko žhavé,
vyperlil stan se mléčných dráh,
vzkypěly z něho hvězdy smavé,
vyletěl z něho duchův tem,
ba i sám satan skryt byl v něm.
Z poháru vína vzlet i já,
protož v něj hroužím mysle svoje,
zemdlena peruť když jest má,
a cit se vrací znuzen z boje;
z něho zas tryskne slunka svit
a nové síly jasný třpyt.
61
Protož, mé víno, perli se,
skupena v tobě duše světů,
půjč mi svá křídla ohnivá,
k volnému city dmou se letu;
v perutích tvojich život sám
směje se, kypí, víří nám.
62
Marnotratný syn.
Měl ve své mladé burné nitro
ves poklad lásky nametán,
že jeho rozvlněná ňadra
se zdála lásky okean,
jejž nevyčerpe celý život,
byť pekla plamenem ji ssál,
jejž nevysuší oheň pouště,
ni věku tíž, ni bolů žal.
A kamo vrhl zraky juné,
tam sypal lásky plný zdroj,
a bujaré svých citů jiskry
v tvář metal žití ve příboj.
Smál života se strastem lichým,
ba na souboj sám život zval,
jej lásky poraziť chtě mečem,
a poroučeť mu jako král.
63
Bil statně se – však lásku mrhal,
ji rozhazoval v černý prach,
a kudy kráčel, kudy stoupal,
ji valem vrhal po drahách,
až dědictví své krásné ztratil,
jak ondy marnotratný syn –
chrám lásky v ňadrech pobořený
pad v spoustu černých rozvalin.
64
Otec synovi jdoucímu do vyhnanství.
Synu jdi a uč se hrdým býti,
statně postav čelo proti světu;
s vlastní myšlenky své hvězdou na něm
před nikým se nekloň v prachu změtu.
A byť vše tě opustilo kolem,
s hrdostí nes všechněch pohrom břímě,
zamkni bolest do žaláře srdce,
nad mhu její vykleň ducha týmě.
Braň se mužně, svat ti boj buď taký,
neboj života se ani smrti,
a vševše, co ti drahého jest v mírumíru,
haj jak rek, jenž protivenství drtí.
Křivdu každou učiněnou sobě
pomsti krutěkrutě, jak se muži sluší,
neodpouštěj nižádnému vrahu,
jenž ti v chodu volnou dráhu ruší.
Proti všemu, co jest mrzké, podlé,
otevř v ňadrech nenávisti bránu,
65
záští plamenné nechť bez milosti
skonu krvavou mu nese ránu.
Moci návalem zdrť ve své hrudi
každý smutek, jenž ti mutí duši,
v sebe nehloubej, víc zírej, konej,
přemítání pružnost činů ruší.
Jednej tak, jak věčně bys chtěl býti,
mysli na život, ne skonu divy,
braň se na poslední krůpěj síly,
v hanbu svou však nehleď mrzce živý.
V ocel hruď a v diamanty srdce,
které dnem i nocí září leskem,
v ruku meč, jenž bezpráví mstí každé,
zhoubu v zrak, jenž vrahy hromí bleskem.
Synu jdi a uč se hrdým býti,
statně postav čelo proti světu;
s vlastní myšlenky své hvězdou na něm
před nikým se nekloň v prachu změtu.
66
Letnímu slunéčku.
Slunéčko krásné letního ohně
vítám tě na lazuru nebe zas;
tak jako spásné myšlenky boží
jest tvojí záře zlatotřpytný jas.
Ty cite světů, ty srdce mírů,
k tobě se nesu z pozemských vírů.
Jedinou vlnou paprsku tvého
setřena s mojí duše tma i stesk,
zoufalost, žel i nenávist krutou
ve propasť vmetal tváře tvojí lesk;
démony borce tichého klidu
milostný dech tvůj odvanul s vidu.
Světlá tvá něha v blankytu proudech
v ňadrech mých překonala každý bol,
niter mých bouři skojila černou,
pokryla světlým hávem smutku zmol,
prodechla teplem mrazivé city,
jež strastí valem v hruď byly vryty.
67
Srdce zas bije radostí lásky,
objal bych páží celý dálný svět,
bratrský jemu polibek vtiskl,
pernatým ptencem ku lazuru vzlét,
skřivánka zapěl třepetným hlasem
v nebeském modru pod slunka jasem.
Otevru tobě slunéčko boží
brány svých ňader, celou svoji hruď,
zasyp ji světlem, teplem a žárem,
k naději nové umdlelou ji zbuď.
Ty cite světů, ty srdce míru,
k tobě se nesu z pozemských vírů.
68
Živý hrob.
„Rozhněval lid mne ten, že světlo mé,
jež jsem mu proudem živým poslal darem,
promrhal jako marnotratný syn,
rozmetal v dýmu, sbrodil v kalu starém.
Jděte mých legiony andělů,
shasněte slunko nad jeho mu hlavou,
balvánů skalných černým klenutím
zasypte jej jak pekla klenbou tmavou.
Otvory dva jen nechte k východu,
ke světlu jeden, druhý v blaha kraje;
houfy však ďáblů s mečem plamenným
postavte na stráž brániť přístup v ráje.
Katanů národ žalářníkem buď,
týrej jej, vraždi, muč a měj jej v moci,
zabíjej, poutej, vězni, posmýkej,
na šíje šlapej mu a drž jej v noci.
V živý ten hrob buď lid ten zakletý;
přemnohých věků stíny přejdou kolem,
69
on ale tam jak padlí duchové
v okovech spoután těžkých stenej bolem,
dokud se neuvolní silou svou,
nepřemůž ďáblů kutou v ohni zbrojí,
nechopí štítů, mečů lesknavých,
východu nedobude krví v boji.“ –
Slunko již hasne, skály řítí se,
tma pustá černou oblohou se klene;
děsno jest, ticho v dálném prostoru,
řeka jen kalné proudy své tam žene.
S klenutí skalných blesky padají,
plamenným deštěm v lid se hustě valí;
klesají řady krutě srážené,
život jich mrákotou se mračnou halí.
Na zem se kácí v houfech bezčetných;
duchové jejich jako červi v prachu
svijí se němě v kalných bařinách,
hmyzí se v nich, a hemží, plazí v strachu.
Němý jest jazyk, rámě bez síly,
na očích temno, pusto v bolné duši;
ve vzduchu houpá smrt se na křídlech,
a šumem perutí svých tichost ruší.
Na každém srdci chmura spočívá
kamene hrobového děsnou tíží,
70
pod nímž jak tusklé světlo pod rovem
chvěje se cit a ve mlhách se shlíží. –
Věkové přes pláň černou snují se,
na temných perutích se klenbou plíží;
z černého hávu jejich chmurný hled
v zkácené zástupy se němě shlíží.
Za starci ale myslí shrbených
ve vzduchu mladý titán orlem pluje;
kamkoli šlehne pronikavý zrak,
ohnivých žárů plamen v proudech duje.
Ze zraku jeho jedna jiskerka
upadla v ztraceného lidu nitro,
jako by símě nových myšlenek,
jako by bouřných vášní rudé jitro. –
Hnula se dálná, šírá, černá pláň,
postavy rostou z půdy rejů divých,
jako když v noci mrtví vstávají,
na sebe oblékajíc vášně živých.
Nastal tu vřesk a lité bouře vztek,
drtí se hlasy ve skalách a stěnách
mořských jak vln o břehy hřmící val,
kypící šumem ve vichorných pěnách.
Ze sborů pokácených duje hřmot,
71
uprostřed něho černé zjevy stojí;
postavy různé hemží, kupí se,
k sobě lnou nebo proti sobě brojí.
V pekelném kotli, světlu zavřeném,
živlové vrženi veň vrou a hučí,
kolují, řadí se a lomcují,
pojí se, odstrkují, válčí, skučí.
Vstávají na bojišti hlasové,
hromadně tu, tam jednotlivě bouří,
sténají zde a onde výskají,
šlehají jiskry, dým se valí, kouří.
Bojují řečí, mečem jazyk jest,
všechno to víří, vstává v mutu kalném;
nad nimi visí černý příkrov tmy
jak víko rakve ve klenutí dálném.
„Slunéčko boží, zasvěť, zasvěť zas,
zima nám – oheň do našich vrz hrudí,
ledová srdce roztav, rozehřej,
prodechni cit, jenž k životu nás zbudí.
Nebesa, země, spějte na pomoc,
sejměte pouta s rukou – s očí noc.“
„Věky již dva můj v pekle zmírá lid,
třetího dne syn boží ožil v hrobě;
72
vstaneš i tyty, až třetí vstane věk,
neboť jest jiskra syna boha v tobě.
Blíží se svatý odpuštění čas,
s beder nám sejme hřích a těžkou vinnu,
vznítí se v srdcích lásky plameny,
v čele se hvězda zaskví světla synů.
Modleme se, a nezničí nás vrah,
smeteme se svých duší zemský prach.“
„Jistě tu kněžour něco káže zas,
tlusťoučký prorok z israelské země;
za groš si přišel balamutiť vás –
oheň a plamen chce to černé plémě.
O svatém ohni mnoho povídá,
uvařiť chce si při něm ale kaši,
a po té páliť na něm kacíře –
proto již pilně dříví k tomu snáší.
O srdci mluví, zavříť chce vás v klec;
zahoďte srdce – mozek hlavní věc!“
„Kde asi bloudíš svaté slunéčko?
Snad se již vyřítilo peklo v nebe,
plukové ďáblů stékli boží ráj,
spoutali boha, hvězdy shasli, tebe,
černým svým jedem na tě dýchali,
73
a ty se skrylo(s v konec všeho míru;
tamo teď bloudíš jako myšlenka,
která si zoufá, utrativši víru.
Temný ten žalář věčný osud nás,
darmo ty lide po volnosti lkáš.“
„Satani vládnou, není boha víc,
v bezednou propast již se světy řítí,
místečka není v míru nesměrném,
kde bychom mohli zoufalosť svou skrýti.
Hoj bratři, víno v plných pohárech!
Servanou v nich svou utopíme duši,
opijem srdce, ať se potácí,
a jako pekla rachot citem buší.
Králi jsme na vrcholku zřícenin,
vládcové ssutin, páni okamžiku;
s pohárem v rukou srdce rozbijem,
stříštíme v kusy ducha prostřed ryku.
Bořte se míry ve své prázdné nic,
světy jsou moje, pokud pohár třímám,
a jako bůh tu sedím na troskách,
v plameny jich svou leju krev, a hřímám.
Okamžik ještě můj jak velký sen –
do věčné noci pak se skácej den!“
74
„Pohleďte naň, jaký to střeštěnec,
dělá tu různice a nepokoje;
vždyť můžem píti pěkně ztichounka,
k čemu pak rámus při tom, křik a boje?
Víte, že každé právo svaté jest,
a my je máme na osličí koži;
takové musí samo zvítěziť,
a také zvítězí z milosti boží.
V ústech své právo, v rukou korbílek,
čekejme na vítězství pěkně tiše,
a komu při tom chvíle dlouhá snad,
korbílky dva nechť vezma něco píše.
Já takto leccos přeříkám si rád,
v posteli zvláště, když nemohu spát.“
„Pryč s těmi lidmi, chladnými jak led,
co na svém srdci mají mech a kůru;
myšlenky v chmury, city v blesků déšť,
ramena k pádným hromům spojme vzhůru.
Dost již těch nářků, lkání, svárů, běd,
zoufalosť, slze, ledy smete síla;
v sobě i kolem sebe vzbuďme bouř,
vichorem klaďme základ svého díla.
Ke mně sem bratři – ve mně skupen věk
se svojí vášní, hukem, stenem, touhou;
75
velkého času obrovský jsem rek,
jedinou ranou zničím muku dlouhou.
Jsem vaším králem mocným duchem svým,
skupeny ve mně vše jsou vaše síly,
ve srdci svém i vaše cítím bíť,
tisíce věků probíhá mé žíly.
Jsem vaším srdcem, srdcem obrovským,
ke svého vozu připoutám vás kolu,
požárem, dýmem půjdem ku předu,
zasténá pod mým krokem půda v bolu.
Ku předu – mnou jste vy, já vámi jsem!
Ku předu – v útrobách již duní zem!“
„Králem chce býť, my zlatou volnost chcem;
před sebou svobody vidíte vraha;
za sebou vleče vás jak vojska tem,
sláva a zlatý trůn, toť jeho snaha.
Vůdcem a králem buď si každý sám,
v nitru svém zbuduj volné říše chrám!“
„Chvastounům z úst se dere marný křik,
papoušek žvavý orlicí chce býti;
házeti vodou, dýmem jejich zvyk,
do kouře chtějí myšlenky své skrýti.
Hromový blesk chce černý komín dáť,
76
velikým duchem měchýř chce se zváť.
Ke mně pojď, lide, u mne spásy zdroj;
pomalu kráčej k předu pevným šikem,
myšlenkou tvou buď práce, pot a znoj,
pohrdej tlachalů těch prázným křikem.
Tichá ti, volná práce spásu dá,
ostatní vše jest lichá, marná hra.“
„K tobě chcem státi, jako pevný šik,
dýmem nám chvastounů těch bouřný křik.“
„Duši mé, pohroužené v temný vír
zjev se a sestup s trůnu věčný duchu,
v bouřné mé nitro vdechni klid a mír,
sáhni svou rukou do mutného ruchu,
částku své duše útrobám mým dej,
probuď a nadchni srdce pravdou věčnou,
svatého světla símě v ňadra vlej,
polož v mé city lásku nekonečnou,
jazyku mému propůjč lepý vděk,
řeči mé vnukni krásu nehynoucí,
ovívej dechem proudy její řek,
rozněť v ní vábné síly pramen vroucí.
Na světlých perutích mne vznese let,
odvanu tam, kde lkají bratři moji,
77
že jsem tvůj prorokprorok, poví můj jim ret,
jenž snímá pouta, rány bolů kojí.
Míru jak zvon můj zahlaholí zpěv,
do lýry srdce svého vztáhnu ruku,
vyprýští z ní se věštích jisker zjev,
zavane kolem harmonií zvuků.
Tak jako balsám bude píseň má,
rosourosou, jenž s nebe v ránu duše skane,
větérku dchnutí bude její hra,
na křídlech svých jenž z rájských končin vane.
Zjev se mým zrakům věčný duchu již,
se srdce mého sejmi temnou tíž....tíž...
Mlčíš a pohrdáš mou modlitbou?
Nuže já bez tebe v svá sáhnu nitra,
vlastní svou silou vyřítím svou zbroj,
vykouzlím z vášní rmutu záři jitra.
Tak jako ty i já jsem tvůrce, duch,
tak jako tvůj i můj též věčný kruh!
Sahám již v rmuty pekla pěnivé,
z dělohy rvu mu jiskru silou ruky,
rozdmýchám v požár duchem vlnivým,
rozhukám samo světlo v bouřné zvuky.
Pojď lide můj, viz žárný ohně bod –
toť tvoje slunko ďáblům mocí vzaté;
poklekni, koř se bohu novému,
78
oběti zápalu nes duchem vzňaté......vzňaté...
Proudem se lazurovým řine zpěv
oblohou blankytnou již rozklenutý,
bohatý, skvělý jak sám boží duch,
když svoje tvůrčí city vrhal v rmuty.
Do ruchu rozkolebám nebe své,
padají hvězdy v niter vašich zdroje,
a v každé z nich jest velká myšlenka,
která vám rámě zbrojí v svaté boje.
Hvězdami zpěvu ňadra zasypu,
do tváří vkouzlím růže květem rdivým,
mláď v muže, muže v reky přeměním,
rozproudí krev se vaše ohněm živým.
Věčného světla, pravdy, síly syn
s duší i srdcí setřu mraků stín,
přikovám krásu na svá nebesa,
že celý vesmír duchů zaplesá.“
„Střeštěnec pouhý s mluvou změtenou,
který si myslí, že se světy chvějí,
když se mu fosfor v mozku rozpálí,
a v žílách kolotají prvky v reji.
Vesmír jest celý velkým strojem jen,
číslice táhnou kruhem svět i lidi;
dělej co chceš, běh jejich nezměníš,
79
nutnosti tíha i tvou mysl řidí.
Marná jest řeč, i čin též marný jest –
poklidně každý má své břímě nést.“
„Bláhovi oba, obou zanechte,
pomůže však ti lide moje rada;
peněz jsi dosud neměl nižádných –
hlavní a jediná to tvoje vada.
Peníze jsou ty mocné číslice,
jež táhnou svět a jeho běhy řidí,
páka a pára, souhrn všechněch sil,
bod, z něhož zdviháš srdce, ženeš lidi.
Kopej jen zlato, stříbro napořád,
osudu zlého tak jen změníš řád.“
„Svobodu za mamon chce pořídiť,
za grešli světla vlíti do kahance,
z duše a mozku peníz raziti,
srdce své za byt pronajmouti bance.“
Nastal zas vřesk a lité bouře vztek,
drtí se hlasy ve skalách a stěnách,
o břehy vln jak mořských hřmící val,
kypící šumem ve vichorných pěnách.
V pekelném kotli, světlu zavřeném,
80
živlové vrženi veň vrou a hučí,
kolují, řadí se a lomcují,
pojí se, odstrkují, válčí, skučí.
Vstávají na bojišti postavy,
hromadně tu, tam jednotlivě bouří,
sténají zde a onde výskají,
šlehají jiskry, dým se valí, kouří.
„Běda ti, běda lide nešťastný,
v lůně svém vlastním chováš vojsko vrahů;
záští a rmutné hádky vespolné
v kýžené spásy nepovedou dráhu.“
„Krev tě jen spasí, zlatou volnosť dá,
její to proudem smyješ vinu svoji;
na místě slzí strumen krvavý,
války ryk v ústa, v ruce meče k boji.
Povstaňte vzhůru řady smetené,
krvavý prapor černou nocí vlaje,
hlaholy hučí zvukem třepícím,
otřásá vzduch se žalářného kraje.
Hrnou se šiky divým požárem,
lavinou rudou ku předu se valí,
dunivou sopkou chrlí plameny,
v kotouče dýmu ohňové se halí.
81
Zachvívá sklepení se černých skal,
hřměte a palte do nich sílu svoji;
kácí se dolů divým rachotem,
řítí se peklo v nivec naší zbrojí....zbrojí...
Pohleďte vzhůru – modrá obloha!
Klaním se tobě nebe lazurové,
tys jako v duši blahá pohoda,
blankytem boží vydechli tě snové.
Pohleďte vzhůru – slunko volnosti!
Klaním se tobě žhavé srdce světů,
z něhož se proudí život sálavý,
v světla a tepla nekonečném letu.
Lide můj slyš – to vše můj zírá duch,
veda mne silou ve volnosti kruh.
V boj volám vás vy řady smetené,
rudý ať prapor černou nocí vlaje,
hlaholy hučte zvukem hromovým,
otřásej vzduch se žalářného kraje.
Povstaňte vzhůru, krev nám spásou, krev,
na místě slzí meč a války řev.“
„Čelem chce probíť černé spousty skal,
na věky zničiť nás i naši spásu;
bez síly marný hněv a marný žal,
protož jen klidně ždejme lepších časů.“
82
„Zbabělý lide, světla nehodný,
ukážu ti, jak umírá se v boji.
Ke mně pojď, kdo ne vodu v žilách máš –
padnem-li, padnem volni v plné zbroji.
Ku předu tryskem cválám s praporem,
na život, na smrt boj – tak volám vám....vám...
od meče mého srší jisker tem.... tem...
bože můj, bože, což jsem sám a sám?...
Na skále krev má....má... zbabělý ten lid
samého nechal v seči mne a díle....díle...
bože můj....můj... ve prach klesám....klesám... divý cit....cit...
upadám, nedosáhnuv svého cíle....cíle...
K porobě věčné odsuzuju vás,
národům za podnoží vaše plémě;
nezahřmí nikdy víc vám s nebe hlas,
budete plazícím se hmyzem země.
Budete rozmetáni, jako hnusný prach,
otroctví klejmo vypálí vám v čelo vrah!“
„Kácí se....se... klesá....klesá... kolem černá krev....krev...
padl již mrtev....mrtev... divý, hrozný zjev....“zjev...“
„Dobře mu tak, to boží na něj trest;
jinou já pomoc nesu svému lidu –
buďte jen zatím zcela pokojni,
inkoust a péro skončí vaši bídu.“
83
„Lepší a jiný prostředek já vím:
budeme vyjednávať s černou rotou;
diplomat jsem již od narození,
obdařen jemné řeči krásnou notou.
Budu jim právo naše vykládať,
jaké jest přirozené, jaké dané:
povím jim, že nám svědčí oboje,
že máme traktáty a smlouvy psané.
Nesmíte ale uchem naslouchať,
taková věc se musí tajně vésti,
sic byste všechno k zmaru zkazili,
kdybyste do všeho se chtěli plésti.
S tajnými nitkami vždy chytří jen,
nechcem-li vydať jim se na vždy v plen.“
„Přírody právo železná jest pěsť,
nejlepší traktát statečně se bíti,
a koncem mečů písmem krvavým
na hřbety vrahům zákon smlouvy rýti.
Potřebí diplomatů není nám,
v boji jen otevřeném spásy chrám.
Chabé vždy legitimní právo jest,
popel to, jejž kněz nad čelem ti třímá,
znamení smrti tiskne do srdce,
memento mori do duše ti hřímá.
84
My chceme žíť – neb umříť na kříži,
nikdy však pod křížem neb za mříží.“
„Zničí nás – lze nám vyjednávať jen,
ostatní vše jest střeštěnost neb sen.“
„Zaleziž do děr krtků černých roj,
my půjdem statně v svatý, velký boj.“
Nastal zas vřesk a lité bouře vztek,
drtí se hlasy ve skalách a stěnách,
o břehy vln jak mořských hřmící val,
kypící šumem ve vichorných pěnách.
Vstávají na bojišti hlasové,
hromadně tu, tam jednotlivě bouří,
sténají zde a onde výskají,
šlehají jiskry, dým se valí, kouří.
V pekelném kotli, světlu zavřeném,
živlové vrženi veň vrou a hučí,
kolují, řadí se a lomcují,
pojí se, odstrkují, válčí, skučí.
„Čím jest mně vlasť, čím lid ten otrocký?
jaké to city k oběma mne víží?
Vyrvu si lásku z ňader bolestných,
85
rozdrtím, shodím s duše pout těch tíži.
Zašlapu srdce své a jiskru v něm,
volným chci, nespoutaným duchem žíti:
daleký svět, a krásy na něm dost,
všude se pestří bujné jeho kvítí.
Chci býť jen člověk, čistý boha tvor,
svoboden jako zpěvné ptactvo hor....hor...
Čím jest mně vlasť, čím lid ten v porobě?
Třepe se mezi životem a smrtí,
nemůže žíť a nechce zahynouť,
otrocký duch mu vůli v ňadrech drtí.
Hřměl jsem mu v duši blesky bouřlivé,
jiný mu s nebe deštěm sypal krásu,
hlaholem pravdy onen zdvihať chtěl,
povznésť jej z temna ke svobody jasu.
Marná vše práce, marný každý znoj,
na věky ztracen slabých červů roj!
Nežli v ně houkať život svobody,
krotiti lvy a tigry chtěl bych spíše,
aneb se zaklíť v duše vlastní hrad
do prostřed pouště vlastních myslí říše....říše...
Odlétla láska z útrob bolestných,
větérku odvanula pláčem tklivým,
tak jako kvítko zmírá na luzích,
vonně když srdce prchne žárem divým“....divým...“
86
„Uprchla láska, zůstal divý žár –
nenávist k vrahům útroby mé svírá,
šlehá mne, mrská bičem ohnivým,
stohlavou saní žene mne a sžírá.
Pálí mne, mučí, štve mne liticí,
proudu sta ve mně kolotá, se síří,
každý by ničiť, bourať, páliť chtěl,
plameny živé v útrobách mně víří.
Kdyby mír celý všechnu lásku svou,
již v sobě choval od počátků světů,
v obrovskou jednu váhu položil,
v druhou já nenávisť svou v její letu,
těžší by byla hrozná váha má,
těžší než láska milionů duší,
silnější, než jich neskonalý pud,
jenž pod svým kolem vítězně vše kruší....kruší...
Slepý jsem Samson s harfou v rukou svých,
z které se jiskří zoufalosť a kletí;
žalář náš vrahu svatým chrámem jest,
porobu naši v něm on svátkem světí.
Ze strun svých kletby vyšlu v rozlohy,
zatřesu klenbou nad jeho mu hlavou,
sřítí se žalář, pohřbí mne i vás,
ale i vrahy s jejich duší dravou.
Pomstu chci, pomstu – a když klesnem my,
87
strhneme s sebou v peklo vrahů říše;
potřeme v nivec jejich životy –
pomstou ať jako sopka v kol vše dýše“....dýše...“
„Pohleďte, krutým bolem zmírá již –
sřítila naň se vlastních citů tíž.“
„Pomstu chcem, ale pomstu břitkých dýk!
Setřete slzu s očí, s úst svých ryk,
bolestné vrásky se svého si čela,
k pokoře ústa pěkně nalaďte,
mysl ať pomsty v ňadrech čeká smělá.
Půjdeme tiše, jako bílý hrob,
pod pláštěm skryté pomsty ostré dýky;
s úsměvem ladným na rtech poklidných
sbrodíme v krvi nepřátelské šiky.
Nuž chopte dýk se sžíravých jak jed,
bolestné žáry v srdci skryjte v led.“
„Pomstu jak lávu vrhá z úst náš dech,
pomsta nám bouří v srdci, prsou, hrudi,
ještěrem lstivým ve zraku nám spí,
obrovskou sílu v našich pážích budí.
Dýky sem – ať se blýská jejich lesk,
nořte je v odvěké ty naše vrahy;
88
krve má málo litý nepřítel,
prolitou krev by smyla s jeho dráhy.“
„Třeštěnci! jaké počínání vaše jest?!
Na věky zničiť chcete lidu mého česť?
Lupičům v noci sluší dýka jen –
nám ale jiný svítá zory den.“
„Šumot a huk tu v jeku pěnivém,
vřeštění s křikem objímá se v směsi;
já ale smáť se musím změtení,
an jiný pláče, naříká, se děsí.“
„Sestár již svět, a lysá jeho skráň,
myšlenky shrbeny jak starci šedí;
slepý jest cit a vůle na berlích,
spráchnivěl rozum, zraky k zemi hledí.
Všechno co velebného choval mír,
do prachu padlo, v duších lidských stlelo,
uhasla v srdcích divotvorná zář,
potuchlo vše, co v člověku se skvělo.
Stemněly mysle boží jako noc,
mlhami sesivěla jeho láska,
spasení nové očekává svět,
hluboká do čela mu vryta vráska.
89
Všechno jest vetché, rozpadá se v prach,
tys jenom Kláro mladá v svěžím jaře,
první jak žena v rajské nevinně,
poprvé když se rděla její záře.“
„Rozšlapte lýru jeho na padrť,
vypuďte z prsou jemu svěží děvy,
strhejte plitché struny s nástroje,
vyhoďte k ďasům jej i s jeho zpěvy.
Namočí chudé srdce v bolu světa,
škemravý hlas mu půjčí stará teta,
nějakou někde bledou Lauru získá,
a potom světu celičkému píská,
že prý jej na tom světě všechno mrzí,
a že to nevydrží, umře brzy.
Brnkaje o nicotě světa nám,
maluje vlastní obrázek svůj sám.
Jiný my potřebujem nyní zpěv –
rachoty děl, huk války, bouřný hněv.“
Nastal zas vřesk a lité bouře vztek,
drtí se hlasy ve skalách a stěnách,
o břehy vln jak mořských hřmící val,
kypící šumem ve vichorných pěnách.
V pekelném kotli, světlu zavřeném,
90
živlové vrženi veň vrou a hučí,
pojí se, odstrkují, válčí, skučí.
Ze zadu v dálce temnem zakryté
ozvěnou šumí větrem divný zpěv,
tak jako z noci šíré daleké
v poušti když černé zařve hukem lev:
„S hlavou dolů nasloucháme
vůdců svojich lichým hrám;
tiše pějem, tiše lkáme,
smutek vyryt v tváře nám.
Skalám pláčem, zemi lkáme,
žaly naše s větrem jdou,
v písních utěšení ždáme,
temné zvuky pomstu zvou.“
„Válčí teď živly citů zmucených,
všechno se rváti neladem zdá živým;
jakoby cílem všech byl pouhý boj,
pění se síla chtíčů proudem divým.
Živly ty odporné však tajná moc
poutá již k jedinému bodu tíže,
nalezen všem jim spolný, mocný střed,
v železný jenž je kruh a součin víže.
Povstane z rmutů velkolepý lad,
tak jako vstaly světy z živlů vřavy,
91
hlaholem mocným zazní souzvuk jich,
velebný zpěv je zbudí k boji slávy.
Ne proti sobě – vedle sebe již.
hřímavě v před se povalí jich tíž,
klenutí pekla sřítí v nic se tmavé,
rozklene nebe nad námi se smavé.“
***
V propasti černé víří živý hrob,
andělé nad ním krouží ve blankytu,
vznáší se na perutích myslí svých,
kolebá vlnek zář je v moři svitu.
Pod trůnem božím pějí legie,
v souzvuku každý ton jich srdcí, duší;
malá jen chmurka stíní myšlenky,
blaženosť jich a svatý poklid ruší.
„Odvěký hospodine, tvůrče náš,
pohlédni na svůj lid, znej slitování,
s beder mu sejmi živé smrti tíž,
na jeho vzhlédni bol a žalné lkání.
Rozkaž nám pane a my dechneme,
odvějem černou klenbu s jeho hlavy,
spoutáme ďábly – zrakům slzavým
ukážem lazur velebné tvé slávy.
92
Věčná ty lásko míru vyslyš nás,
andělů tvých tak volá proseb hlas.“
„Rozhněval lid mne ten, a kletbu svou
nesejmu s jeho těl i s jeho duší,
dokud svou těžkou vinnu nesmíří,
plamenným mečem pout svých nerozkruší.“.
93
Na Krkonoších.
Stojí hora proti hoře
ve dvou srázích jak dvě stěny;
mezi nimi bystrý potok
slapem hučí, hází pěny.
Celý obzor velké doupě,
jeho boky žhavá skála;
klenutím mu jasný blankyt,
s jehož báně slunko pálá.
Po skalách se temná jedle
vzpíná marně k nebes báni,
tajemství ponurých břímě
nesouc na své hrdé skráni.
Na jedné z těch strání příkrých
v kousku bříly pěti dlaní
hakoviště žena táhne,
a muž hákem orá za ní.
94
Rozhalenať jeho ňadra,
velké kosti, mocné svaly,
a ta celá jeho postať
koží krytý balvan skály.
Ona na skále té břízou,
jíž byl uťat vrchol záhy;
smutně dolů věsí větve,
rozedrána, beze vláhy.
Kudy stoupá, smáčí břílu
její potu krůpěj žhavá,
a muž pevně drže klače
pot ten v brázdu zaorává.
Blízko nich dvé synkův smahlých
kratci půdě nadlehčují;
koza na skále se pase,
tamtam, kde mech a kapraď bují.
„Čehy ženo, pospěš trochu,
dohakovať rychle třeba;
svatý Urban juž juž tady,
bude ovsa na kus chleba.
Horko ti, chceš odpočinouť?
Nekalá to žena z tebe:
v letě sužují tě parna,
v zimě zas tě pořád zebe.
95
Táhni jenom – táhni, čehy!
Odpočneš, až skončím brazdu;
já si zatím půjdu škubnout
do panského lesa hrazdu.
Žena dále táhne čehy,
skončili už celou brazdu,
a muž zatím jde si škubnout
do panského lesa hrazdu.
Pot se řine s její čela,
odpočívá v měkkém mechu.
Na protější stráni ptáček
zpívá píseň milou slechu,
zpívá to, co někdy bába
u přádku jí vyprávěla,
když se při ní malé děvče
v dlouhých nocech hrůzou chvěla.
Zpívá o jablíčkách zlatých,
zpívá o dalekém kraji,
kdežto lidé svatý pokoj
a dostatek všeho mají.
Zpívá o stříbrných zdrojích,
zlatých rybkách, květném ráji,
diamantech, skvělých perlách,
o zemi, kde vše jak v báji.
96
Zpívá sladce, zpívá mile,
kolébá ji, v spánek snábí,
v mlhotkaný závoj kryje,
svůdnými sny ducha vábí.
Hejno vran tu zakrákalo
náhle v lepý sen ten její;
prchnul ptáček, s ním sen luzný,
oba v nebes blankyt spějí.
A muž s hrazdou na ramenou
s přáním vzpíná zraky vzhůru,
by kus nebe mohl zorať
ženou pro oves si v zůru.
Ale místo holé bříly
vidí vrány na lazuru,
jako v jasném, denním světle
zlověštící temnou chmuru.
„Krákejte, co chcete vrány,
neustraší nás ty zvěsti;
však my život zachráníme,
dobudem ho ze skal pěstí.“
A zas dále v stráni příkré
v kousku bříly pěti dlaní
97
hakoviště žena táhne,
a muž hákem orá za ní.
A pod nima bystrý potok
slapem hučí, hází pěny;
hora stojí proti hoře
ve dvou srázích, jak dvě stěny.
98
Bystřice.
Zrodila hora studánku,
v kolébku píseň šumí jí bory,
povité v pažit květnatý
stráží jsou kolem obrovské hory.
Líbá ji nebe blankytné,
ve tváře její lazury noří,
hvězdičky v ní se koupají,
ano i slunko něhou k ní hoří.
A přece rmutno dítěti,
zroseným okem do kola zírá:
„Matičko, pusť mne, chladno tu,
tajemná touha nitro mé svírá.
V ňadrech mně dřímá divný sen,
čarovných krás mně šepotá báje –
z náruče své mne rychle pusť,
poletím za snem v daleké kraje.
99
Co mně to nebe – svět chci míť,
proudem se v jeho obětí vrhnouť,
kypěti bujnou rozkoší,
hledati lásku, láskou vše strhnouť.
Líbati budu líbána,
opěvať bude pěvec mé vnady,
podmaním vše, kam kročím jen,
věnčena kvítím, luhy a sady.
A přijde děva, přijde jun,
usadí oba na mé se břehy,
a já jim z vlnek těkavých
zašplounám píseň tajemné něhy.“
„Dceruško má, to marný sen,
není tam tobě radosti žádné,
najdeš, věř, divé plémě jen,
které tě zpoutá v okovy zrádné.
Bude ti plakať do tvých vln,
slzou ti hořkou proudy tvé skalí,
tajemství černých temný dav
do tvého nitra se sebe svalí.
Smývati budeš hřích i žal,
zločinův, strastí, kvílení plna,
na místě písní rozkoše
zasténá bolem zmucená vlna.“
100
Neslyší dcera, utíká,
vášnivě v náruč vrhá se světu,
bujivě líbá, kochá jej
ve skoku vírném, bujivém letu.
101
OBSAH.
Str.
Jeremia5
Synové smutku16
Na Něvě22
Lásce29
Osud38
Opuštěná41
Oblak43
Nezoufej45
Dívce na Visle47
Touha49
Div50
Na dráze života52
Přání55
Na severu56
Láska58
Víno60
Marnotratný syn63
Otec synovi jdoucímu do vyhnanství65
Letnímu slunéčku67
Živý hrob69
Na Krkonoších94
Bystřice99
E: kk + pk; 2002
[103]