Živý hrob.
„Rozhněval lid mne ten, že světlo mé,
jež jsem mu proudem živým poslal darem,
promrhal jako marnotratný syn,
rozmetal v dýmu, sbrodil v kalu starém.
Jděte mých legiony andělů,
shasněte slunko nad jeho mu hlavou,
balvánů skalných černým klenutím
zasypte jej jak pekla klenbou tmavou.
Otvory dva jen nechte k východu,
ke světlu jeden, druhý v blaha kraje;
houfy však ďáblů s mečem plamenným
postavte na stráž brániť přístup v ráje.
Katanů národ žalářníkem buď,
týrej jej, vraždi, muč a měj jej v moci,
zabíjej, poutej, vězni, posmýkej,
na šíje šlapej mu a drž jej v noci.
V živý ten hrob buď lid ten zakletý;
přemnohých věků stíny přejdou kolem,
69
on ale tam jak padlí duchové
v okovech spoután těžkých stenej bolem,
dokud se neuvolní silou svou,
nepřemůž ďáblů kutou v ohni zbrojí,
nechopí štítů, mečů lesknavých,
východu nedobude krví v boji.“ –
Slunko již hasne, skály řítí se,
tma pustá černou oblohou se klene;
děsno jest, ticho v dálném prostoru,
řeka jen kalné proudy své tam žene.
S klenutí skalných blesky padají,
plamenným deštěm v lid se hustě valí;
klesají řady krutě srážené,
život jich mrákotou se mračnou halí.
Na zem se kácí v houfech bezčetných;
duchové jejich jako červi v prachu
svijí se němě v kalných bařinách,
hmyzí se v nich, a hemží, plazí v strachu.
Němý jest jazyk, rámě bez síly,
na očích temno, pusto v bolné duši;
ve vzduchu houpá smrt se na křídlech,
a šumem perutí svých tichost ruší.
Na každém srdci chmura spočívá
kamene hrobového děsnou tíží,
70
pod nímž jak tusklé světlo pod rovem
chvěje se cit a ve mlhách se shlíží. –
Věkové přes pláň černou snují se,
na temných perutích se klenbou plíží;
z černého hávu jejich chmurný hled
v zkácené zástupy se němě shlíží.
Za starci ale myslí shrbených
ve vzduchu mladý titán orlem pluje;
kamkoli šlehne pronikavý zrak,
ohnivých žárů plamen v proudech duje.
Ze zraku jeho jedna jiskerka
upadla v ztraceného lidu nitro,
jako by símě nových myšlenek,
jako by bouřných vášní rudé jitro. –
Hnula se dálná, šírá, černá pláň,
postavy rostou z půdy rejů divých,
jako když v noci mrtví vstávají,
na sebe oblékajíc vášně živých.
Nastal tu vřesk a lité bouře vztek,
drtí se hlasy ve skalách a stěnách
mořských jak vln o břehy hřmící val,
kypící šumem ve vichorných pěnách.
Ze sborů pokácených duje hřmot,
71
uprostřed něho černé zjevy stojí;
postavy různé hemží, kupí se,
k sobě lnou nebo proti sobě brojí.
V pekelném kotli, světlu zavřeném,
živlové vrženi veň vrou a hučí,
kolují, řadí se a lomcují,
pojí se, odstrkují, válčí, skučí.
Vstávají na bojišti hlasové,
hromadně tu, tam jednotlivě bouří,
sténají zde a onde výskají,
šlehají jiskry, dým se valí, kouří.
Bojují řečí, mečem jazyk jest,
všechno to víří, vstává v mutu kalném;
nad nimi visí černý příkrov tmy
jak víko rakve ve klenutí dálném.
„Slunéčko boží, zasvěť, zasvěť zas,
zima nám – oheň do našich vrz hrudí,
ledová srdce roztav, rozehřej,
prodechni cit, jenž k životu nás zbudí.
Nebesa, země, spějte na pomoc,
sejměte pouta s rukou – s očí noc.“
„Věky již dva můj v pekle zmírá lid,
třetího dne syn boží ožil v hrobě;
72
vstaneš i tyty, až třetí vstane věk,
neboť jest jiskra syna boha v tobě.
Blíží se svatý odpuštění čas,
s beder nám sejme hřích a těžkou vinnu,
vznítí se v srdcích lásky plameny,
v čele se hvězda zaskví světla synů.
Modleme se, a nezničí nás vrah,
smeteme se svých duší zemský prach.“
„Jistě tu kněžour něco káže zas,
tlusťoučký prorok z israelské země;
za groš si přišel balamutiť vás –
oheň a plamen chce to černé plémě.
O svatém ohni mnoho povídá,
uvařiť chce si při něm ale kaši,
a po té páliť na něm kacíře –
proto již pilně dříví k tomu snáší.
O srdci mluví, zavříť chce vás v klec;
zahoďte srdce – mozek hlavní věc!“
„Kde asi bloudíš svaté slunéčko?
Snad se již vyřítilo peklo v nebe,
plukové ďáblů stékli boží ráj,
spoutali boha, hvězdy shasli, tebe,
černým svým jedem na tě dýchali,
73
a ty se skrylo(s v konec všeho míru;
tamo teď bloudíš jako myšlenka,
která si zoufá, utrativši víru.
Temný ten žalář věčný osud nás,
darmo ty lide po volnosti lkáš.“
„Satani vládnou, není boha víc,
v bezednou propast již se světy řítí,
místečka není v míru nesměrném,
kde bychom mohli zoufalosť svou skrýti.
Hoj bratři, víno v plných pohárech!
Servanou v nich svou utopíme duši,
opijem srdce, ať se potácí,
a jako pekla rachot citem buší.
Králi jsme na vrcholku zřícenin,
vládcové ssutin, páni okamžiku;
s pohárem v rukou srdce rozbijem,
stříštíme v kusy ducha prostřed ryku.
Bořte se míry ve své prázdné nic,
světy jsou moje, pokud pohár třímám,
a jako bůh tu sedím na troskách,
v plameny jich svou leju krev, a hřímám.
Okamžik ještě můj jak velký sen –
do věčné noci pak se skácej den!“
74
„Pohleďte naň, jaký to střeštěnec,
dělá tu různice a nepokoje;
vždyť můžem píti pěkně ztichounka,
k čemu pak rámus při tom, křik a boje?
Víte, že každé právo svaté jest,
a my je máme na osličí koži;
takové musí samo zvítěziť,
a také zvítězí z milosti boží.
V ústech své právo, v rukou korbílek,
čekejme na vítězství pěkně tiše,
a komu při tom chvíle dlouhá snad,
korbílky dva nechť vezma něco píše.
Já takto leccos přeříkám si rád,
v posteli zvláště, když nemohu spát.“
„Pryč s těmi lidmi, chladnými jak led,
co na svém srdci mají mech a kůru;
myšlenky v chmury, city v blesků déšť,
ramena k pádným hromům spojme vzhůru.
Dost již těch nářků, lkání, svárů, běd,
zoufalosť, slze, ledy smete síla;
v sobě i kolem sebe vzbuďme bouř,
vichorem klaďme základ svého díla.
Ke mně sem bratři – ve mně skupen věk
se svojí vášní, hukem, stenem, touhou;
75
velkého času obrovský jsem rek,
jedinou ranou zničím muku dlouhou.
Jsem vaším králem mocným duchem svým,
skupeny ve mně vše jsou vaše síly,
ve srdci svém i vaše cítím bíť,
tisíce věků probíhá mé žíly.
Jsem vaším srdcem, srdcem obrovským,
ke svého vozu připoutám vás kolu,
požárem, dýmem půjdem ku předu,
zasténá pod mým krokem půda v bolu.
Ku předu – mnou jste vy, já vámi jsem!
Ku předu – v útrobách již duní zem!“
„Králem chce býť, my zlatou volnost chcem;
před sebou svobody vidíte vraha;
za sebou vleče vás jak vojska tem,
sláva a zlatý trůn, toť jeho snaha.
Vůdcem a králem buď si každý sám,
v nitru svém zbuduj volné říše chrám!“
„Chvastounům z úst se dere marný křik,
papoušek žvavý orlicí chce býti;
házeti vodou, dýmem jejich zvyk,
do kouře chtějí myšlenky své skrýti.
Hromový blesk chce černý komín dáť,
76
velikým duchem měchýř chce se zváť.
Ke mně pojď, lide, u mne spásy zdroj;
pomalu kráčej k předu pevným šikem,
myšlenkou tvou buď práce, pot a znoj,
pohrdej tlachalů těch prázným křikem.
Tichá ti, volná práce spásu dá,
ostatní vše jest lichá, marná hra.“
„K tobě chcem státi, jako pevný šik,
dýmem nám chvastounů těch bouřný křik.“
„Duši mé, pohroužené v temný vír
zjev se a sestup s trůnu věčný duchu,
v bouřné mé nitro vdechni klid a mír,
sáhni svou rukou do mutného ruchu,
částku své duše útrobám mým dej,
probuď a nadchni srdce pravdou věčnou,
svatého světla símě v ňadra vlej,
polož v mé city lásku nekonečnou,
jazyku mému propůjč lepý vděk,
řeči mé vnukni krásu nehynoucí,
ovívej dechem proudy její řek,
rozněť v ní vábné síly pramen vroucí.
Na světlých perutích mne vznese let,
odvanu tam, kde lkají bratři moji,
77
že jsem tvůj prorokprorok, poví můj jim ret,
jenž snímá pouta, rány bolů kojí.
Míru jak zvon můj zahlaholí zpěv,
do lýry srdce svého vztáhnu ruku,
vyprýští z ní se věštích jisker zjev,
zavane kolem harmonií zvuků.
Tak jako balsám bude píseň má,
rosourosou, jenž s nebe v ránu duše skane,
větérku dchnutí bude její hra,
na křídlech svých jenž z rájských končin vane.
Zjev se mým zrakům věčný duchu již,
se srdce mého sejmi temnou tíž....tíž...
Mlčíš a pohrdáš mou modlitbou?
Nuže já bez tebe v svá sáhnu nitra,
vlastní svou silou vyřítím svou zbroj,
vykouzlím z vášní rmutu záři jitra.
Tak jako ty i já jsem tvůrce, duch,
tak jako tvůj i můj též věčný kruh!
Sahám již v rmuty pekla pěnivé,
z dělohy rvu mu jiskru silou ruky,
rozdmýchám v požár duchem vlnivým,
rozhukám samo světlo v bouřné zvuky.
Pojď lide můj, viz žárný ohně bod –
toť tvoje slunko ďáblům mocí vzaté;
poklekni, koř se bohu novému,
78
oběti zápalu nes duchem vzňaté......vzňaté...
Proudem se lazurovým řine zpěv
oblohou blankytnou již rozklenutý,
bohatý, skvělý jak sám boží duch,
když svoje tvůrčí city vrhal v rmuty.
Do ruchu rozkolebám nebe své,
padají hvězdy v niter vašich zdroje,
a v každé z nich jest velká myšlenka,
která vám rámě zbrojí v svaté boje.
Hvězdami zpěvu ňadra zasypu,
do tváří vkouzlím růže květem rdivým,
mláď v muže, muže v reky přeměním,
rozproudí krev se vaše ohněm živým.
Věčného světla, pravdy, síly syn
s duší i srdcí setřu mraků stín,
přikovám krásu na svá nebesa,
že celý vesmír duchů zaplesá.“
„Střeštěnec pouhý s mluvou změtenou,
který si myslí, že se světy chvějí,
když se mu fosfor v mozku rozpálí,
a v žílách kolotají prvky v reji.
Vesmír jest celý velkým strojem jen,
číslice táhnou kruhem svět i lidi;
dělej co chceš, běh jejich nezměníš,
79
nutnosti tíha i tvou mysl řidí.
Marná jest řeč, i čin též marný jest –
poklidně každý má své břímě nést.“
„Bláhovi oba, obou zanechte,
pomůže však ti lide moje rada;
peněz jsi dosud neměl nižádných –
hlavní a jediná to tvoje vada.
Peníze jsou ty mocné číslice,
jež táhnou svět a jeho běhy řidí,
páka a pára, souhrn všechněch sil,
bod, z něhož zdviháš srdce, ženeš lidi.
Kopej jen zlato, stříbro napořád,
osudu zlého tak jen změníš řád.“
„Svobodu za mamon chce pořídiť,
za grešli světla vlíti do kahance,
z duše a mozku peníz raziti,
srdce své za byt pronajmouti bance.“
Nastal zas vřesk a lité bouře vztek,
drtí se hlasy ve skalách a stěnách,
o břehy vln jak mořských hřmící val,
kypící šumem ve vichorných pěnách.
V pekelném kotli, světlu zavřeném,
80
živlové vrženi veň vrou a hučí,
kolují, řadí se a lomcují,
pojí se, odstrkují, válčí, skučí.
Vstávají na bojišti postavy,
hromadně tu, tam jednotlivě bouří,
sténají zde a onde výskají,
šlehají jiskry, dým se valí, kouří.
„Běda ti, běda lide nešťastný,
v lůně svém vlastním chováš vojsko vrahů;
záští a rmutné hádky vespolné
v kýžené spásy nepovedou dráhu.“
„Krev tě jen spasí, zlatou volnosť dá,
její to proudem smyješ vinu svoji;
na místě slzí strumen krvavý,
války ryk v ústa, v ruce meče k boji.
Povstaňte vzhůru řady smetené,
krvavý prapor černou nocí vlaje,
hlaholy hučí zvukem třepícím,
otřásá vzduch se žalářného kraje.
Hrnou se šiky divým požárem,
lavinou rudou ku předu se valí,
dunivou sopkou chrlí plameny,
v kotouče dýmu ohňové se halí.
81
Zachvívá sklepení se černých skal,
hřměte a palte do nich sílu svoji;
kácí se dolů divým rachotem,
řítí se peklo v nivec naší zbrojí....zbrojí...
Pohleďte vzhůru – modrá obloha!
Klaním se tobě nebe lazurové,
tys jako v duši blahá pohoda,
blankytem boží vydechli tě snové.
Pohleďte vzhůru – slunko volnosti!
Klaním se tobě žhavé srdce světů,
z něhož se proudí život sálavý,
v světla a tepla nekonečném letu.
Lide můj slyš – to vše můj zírá duch,
veda mne silou ve volnosti kruh.
V boj volám vás vy řady smetené,
rudý ať prapor černou nocí vlaje,
hlaholy hučte zvukem hromovým,
otřásej vzduch se žalářného kraje.
Povstaňte vzhůru, krev nám spásou, krev,
na místě slzí meč a války řev.“
„Čelem chce probíť černé spousty skal,
na věky zničiť nás i naši spásu;
bez síly marný hněv a marný žal,
protož jen klidně ždejme lepších časů.“
82
„Zbabělý lide, světla nehodný,
ukážu ti, jak umírá se v boji.
Ke mně pojď, kdo ne vodu v žilách máš –
padnem-li, padnem volni v plné zbroji.
Ku předu tryskem cválám s praporem,
na život, na smrt boj – tak volám vám....vám...
od meče mého srší jisker tem.... tem...
bože můj, bože, což jsem sám a sám?...
Na skále krev má....má... zbabělý ten lid
samého nechal v seči mne a díle....díle...
bože můj....můj... ve prach klesám....klesám... divý cit....cit...
upadám, nedosáhnuv svého cíle....cíle...
K porobě věčné odsuzuju vás,
národům za podnoží vaše plémě;
nezahřmí nikdy víc vám s nebe hlas,
budete plazícím se hmyzem země.
Budete rozmetáni, jako hnusný prach,
otroctví klejmo vypálí vám v čelo vrah!“
„Kácí se....se... klesá....klesá... kolem černá krev....krev...
padl již mrtev....mrtev... divý, hrozný zjev....“zjev...“
„Dobře mu tak, to boží na něj trest;
jinou já pomoc nesu svému lidu –
buďte jen zatím zcela pokojni,
inkoust a péro skončí vaši bídu.“
83
„Lepší a jiný prostředek já vím:
budeme vyjednávať s černou rotou;
diplomat jsem již od narození,
obdařen jemné řeči krásnou notou.
Budu jim právo naše vykládať,
jaké jest přirozené, jaké dané:
povím jim, že nám svědčí oboje,
že máme traktáty a smlouvy psané.
Nesmíte ale uchem naslouchať,
taková věc se musí tajně vésti,
sic byste všechno k zmaru zkazili,
kdybyste do všeho se chtěli plésti.
S tajnými nitkami vždy chytří jen,
nechcem-li vydať jim se na vždy v plen.“
„Přírody právo železná jest pěsť,
nejlepší traktát statečně se bíti,
a koncem mečů písmem krvavým
na hřbety vrahům zákon smlouvy rýti.
Potřebí diplomatů není nám,
v boji jen otevřeném spásy chrám.
Chabé vždy legitimní právo jest,
popel to, jejž kněz nad čelem ti třímá,
znamení smrti tiskne do srdce,
memento mori do duše ti hřímá.
84
My chceme žíť – neb umříť na kříži,
nikdy však pod křížem neb za mříží.“
„Zničí nás – lze nám vyjednávať jen,
ostatní vše jest střeštěnost neb sen.“
„Zaleziž do děr krtků černých roj,
my půjdem statně v svatý, velký boj.“
Nastal zas vřesk a lité bouře vztek,
drtí se hlasy ve skalách a stěnách,
o břehy vln jak mořských hřmící val,
kypící šumem ve vichorných pěnách.
Vstávají na bojišti hlasové,
hromadně tu, tam jednotlivě bouří,
sténají zde a onde výskají,
šlehají jiskry, dým se valí, kouří.
V pekelném kotli, světlu zavřeném,
živlové vrženi veň vrou a hučí,
kolují, řadí se a lomcují,
pojí se, odstrkují, válčí, skučí.
„Čím jest mně vlasť, čím lid ten otrocký?
jaké to city k oběma mne víží?
Vyrvu si lásku z ňader bolestných,
85
rozdrtím, shodím s duše pout těch tíži.
Zašlapu srdce své a jiskru v něm,
volným chci, nespoutaným duchem žíti:
daleký svět, a krásy na něm dost,
všude se pestří bujné jeho kvítí.
Chci býť jen člověk, čistý boha tvor,
svoboden jako zpěvné ptactvo hor....hor...
Čím jest mně vlasť, čím lid ten v porobě?
Třepe se mezi životem a smrtí,
nemůže žíť a nechce zahynouť,
otrocký duch mu vůli v ňadrech drtí.
Hřměl jsem mu v duši blesky bouřlivé,
jiný mu s nebe deštěm sypal krásu,
hlaholem pravdy onen zdvihať chtěl,
povznésť jej z temna ke svobody jasu.
Marná vše práce, marný každý znoj,
na věky ztracen slabých červů roj!
Nežli v ně houkať život svobody,
krotiti lvy a tigry chtěl bych spíše,
aneb se zaklíť v duše vlastní hrad
do prostřed pouště vlastních myslí říše....říše...
Odlétla láska z útrob bolestných,
větérku odvanula pláčem tklivým,
tak jako kvítko zmírá na luzích,
vonně když srdce prchne žárem divým“....divým...“
86
„Uprchla láska, zůstal divý žár –
nenávist k vrahům útroby mé svírá,
šlehá mne, mrská bičem ohnivým,
stohlavou saní žene mne a sžírá.
Pálí mne, mučí, štve mne liticí,
proudu sta ve mně kolotá, se síří,
každý by ničiť, bourať, páliť chtěl,
plameny živé v útrobách mně víří.
Kdyby mír celý všechnu lásku svou,
již v sobě choval od počátků světů,
v obrovskou jednu váhu položil,
v druhou já nenávisť svou v její letu,
těžší by byla hrozná váha má,
těžší než láska milionů duší,
silnější, než jich neskonalý pud,
jenž pod svým kolem vítězně vše kruší....kruší...
Slepý jsem Samson s harfou v rukou svých,
z které se jiskří zoufalosť a kletí;
žalář náš vrahu svatým chrámem jest,
porobu naši v něm on svátkem světí.
Ze strun svých kletby vyšlu v rozlohy,
zatřesu klenbou nad jeho mu hlavou,
sřítí se žalář, pohřbí mne i vás,
ale i vrahy s jejich duší dravou.
Pomstu chci, pomstu – a když klesnem my,
87
strhneme s sebou v peklo vrahů říše;
potřeme v nivec jejich životy –
pomstou ať jako sopka v kol vše dýše“....dýše...“
„Pohleďte, krutým bolem zmírá již –
sřítila naň se vlastních citů tíž.“
„Pomstu chcem, ale pomstu břitkých dýk!
Setřete slzu s očí, s úst svých ryk,
bolestné vrásky se svého si čela,
k pokoře ústa pěkně nalaďte,
mysl ať pomsty v ňadrech čeká smělá.
Půjdeme tiše, jako bílý hrob,
pod pláštěm skryté pomsty ostré dýky;
s úsměvem ladným na rtech poklidných
sbrodíme v krvi nepřátelské šiky.
Nuž chopte dýk se sžíravých jak jed,
bolestné žáry v srdci skryjte v led.“
„Pomstu jak lávu vrhá z úst náš dech,
pomsta nám bouří v srdci, prsou, hrudi,
ještěrem lstivým ve zraku nám spí,
obrovskou sílu v našich pážích budí.
Dýky sem – ať se blýská jejich lesk,
nořte je v odvěké ty naše vrahy;
88
krve má málo litý nepřítel,
prolitou krev by smyla s jeho dráhy.“
„Třeštěnci! jaké počínání vaše jest?!
Na věky zničiť chcete lidu mého česť?
Lupičům v noci sluší dýka jen –
nám ale jiný svítá zory den.“
„Šumot a huk tu v jeku pěnivém,
vřeštění s křikem objímá se v směsi;
já ale smáť se musím změtení,
an jiný pláče, naříká, se děsí.“
„Sestár již svět, a lysá jeho skráň,
myšlenky shrbeny jak starci šedí;
slepý jest cit a vůle na berlích,
spráchnivěl rozum, zraky k zemi hledí.
Všechno co velebného choval mír,
do prachu padlo, v duších lidských stlelo,
uhasla v srdcích divotvorná zář,
potuchlo vše, co v člověku se skvělo.
Stemněly mysle boží jako noc,
mlhami sesivěla jeho láska,
spasení nové očekává svět,
hluboká do čela mu vryta vráska.
89
Všechno jest vetché, rozpadá se v prach,
tys jenom Kláro mladá v svěžím jaře,
první jak žena v rajské nevinně,
poprvé když se rděla její záře.“
„Rozšlapte lýru jeho na padrť,
vypuďte z prsou jemu svěží děvy,
strhejte plitché struny s nástroje,
vyhoďte k ďasům jej i s jeho zpěvy.
Namočí chudé srdce v bolu světa,
škemravý hlas mu půjčí stará teta,
nějakou někde bledou Lauru získá,
a potom světu celičkému píská,
že prý jej na tom světě všechno mrzí,
a že to nevydrží, umře brzy.
Brnkaje o nicotě světa nám,
maluje vlastní obrázek svůj sám.
Jiný my potřebujem nyní zpěv –
rachoty děl, huk války, bouřný hněv.“
Nastal zas vřesk a lité bouře vztek,
drtí se hlasy ve skalách a stěnách,
o břehy vln jak mořských hřmící val,
kypící šumem ve vichorných pěnách.
V pekelném kotli, světlu zavřeném,
90
živlové vrženi veň vrou a hučí,
pojí se, odstrkují, válčí, skučí.
Ze zadu v dálce temnem zakryté
ozvěnou šumí větrem divný zpěv,
tak jako z noci šíré daleké
v poušti když černé zařve hukem lev:
„S hlavou dolů nasloucháme
vůdců svojich lichým hrám;
tiše pějem, tiše lkáme,
smutek vyryt v tváře nám.
Skalám pláčem, zemi lkáme,
žaly naše s větrem jdou,
v písních utěšení ždáme,
temné zvuky pomstu zvou.“
„Válčí teď živly citů zmucených,
všechno se rváti neladem zdá živým;
jakoby cílem všech byl pouhý boj,
pění se síla chtíčů proudem divým.
Živly ty odporné však tajná moc
poutá již k jedinému bodu tíže,
nalezen všem jim spolný, mocný střed,
v železný jenž je kruh a součin víže.
Povstane z rmutů velkolepý lad,
tak jako vstaly světy z živlů vřavy,
91
hlaholem mocným zazní souzvuk jich,
velebný zpěv je zbudí k boji slávy.
Ne proti sobě – vedle sebe již.
hřímavě v před se povalí jich tíž,
klenutí pekla sřítí v nic se tmavé,
rozklene nebe nad námi se smavé.“
***
V propasti černé víří živý hrob,
andělé nad ním krouží ve blankytu,
vznáší se na perutích myslí svých,
kolebá vlnek zář je v moři svitu.
Pod trůnem božím pějí legie,
v souzvuku každý ton jich srdcí, duší;
malá jen chmurka stíní myšlenky,
blaženosť jich a svatý poklid ruší.
„Odvěký hospodine, tvůrče náš,
pohlédni na svůj lid, znej slitování,
s beder mu sejmi živé smrti tíž,
na jeho vzhlédni bol a žalné lkání.
Rozkaž nám pane a my dechneme,
odvějem černou klenbu s jeho hlavy,
spoutáme ďábly – zrakům slzavým
ukážem lazur velebné tvé slávy.
92
Věčná ty lásko míru vyslyš nás,
andělů tvých tak volá proseb hlas.“
„Rozhněval lid mne ten, a kletbu svou
nesejmu s jeho těl i s jeho duší,
dokud svou těžkou vinnu nesmíří,
plamenným mečem pout svých nerozkruší.“.
93