Div.
Bloudil v lidech, bloudil v citech,
polovičku mládí ztratil;
zmítán bouří, zmítán hořem
konečně se k dívce vrátil.
„Temný svět a nebe černé,
obloha se řítí dolů,
hvězdy hasnou, slunko padá,
srdce zmírá plno bolu.
Zem se chvěje ve své bázni
v ošumělém, vetchém šatě
bez svěžesti, bez života,
jako chudá vdova v chátě.
Lidé kostry vysušené,
jejich duše trupel suchý,
prázné, pusté jako pouště,
jejich srdce kámen hluchý.
Zoufalosti mrak v mém čele,
50
hnusné peklo před mým hledem,
v srdci mráz a mysl v poutech,
v žilách krev se plíží ledem.
Ach jak nekonečný smutek
objal city v duchu celém –
zachraň dívko svět i duši,
spas mne před tím bolným želem.“
Na ňadrech jí usnul hořem –
ona stírá černé mraky,
líbá čelo, hladí líce,
hledíc něžnými naň zraky.
A když probudil se ze sna,
nebesa se na něj smála,
slunko plálo, svět byl krásný,
zem mu dívkou být se zdála.
51