Na Něvě.

Na Něvě.
I. Severu Babel, město carovo, po znoji krátkým spánkem odpočívá; nad obrem šerá, polo průhledná na křídlech jarní noc se houpá snivá. Jest jako lidské srdce, lidský duch – jasny jsou blízké myšlenky a city, v dálavě ale šumí bájí svět šedivým hávem tajuplně skrytý. Bohatě plníš jej, vše tušíš tam, snad všechno pravda jest, snad všechno klam. Smyslové obra spí, však srdce bdí, ve spánku bouří, hřmí a mocně buší, v divokých proudech v mozek žene sny, jež kypíc vášní smír i poklid ruší. Do desky černé barvou plamennou obrazy budoucnosti ryje rudé, 22 postavy na ní hýbou, honí se, v divokou vřavu divá hudba hude. Chce hasiť osud svůj a sdmýchnouť sen nad zjevem takým hrůzou opojen. Valí se Něva tokem mohutným, proudové v tiché dumě k moři spějí; hluboky, temny jsou jak bytí báj, z propasti jejich divné zvěsti zejí. Na břehu Něvy stojí sfingy dvě, obrovská těla leží na granitu; ponurým zrakem hledí v dálavu v tajemném šerém nočním polosvitu. Na dálném jihu pouští egyptských dřímaly klidně tisíců let věky, z minulých dob jak němá pohádka pod žárem slunka vedle Nilu řeky. Mrazivá ruka chladů severních zbudila je i setřela sen zraků, otřásla vzpomínkami v útrobách, spoutala k Něvě do půlnočních mraků. Od doby té víc usnouť nemohou, kletbou jim určeno jest věčně bdíti, paměti šerých časů břímě nésť, přítomnost novou mrazem v duši rýti. 23 Zoufalost teskná zeje z tváří jich, faraů řad když zrakům jich se snuje; všechnovšechno, co dávno obráceno v prach, žije jen v nich a skrytou zvěstí duje. Chtěly by umříť též, se vrhnouť v proud, utopiť život, paměť, srdce citů; nemohou – věčně musí toužiti v severní mlhy šerém polosvitu, toužiti tam, kde slunko, nebes car, přívalem žáry v duše vrhá, pálá, kde všechno ohromné, i myslí poušť, kde i ta prázdnota vždy ohněm sálá. Plamenné vlasti jediný jen žhavý den snad by je na tisíce let zas uspal v sen. Na břehu druhém Petr, veliký car na skále s koně město hlídá svoje – mohutným zrakem hledí v prostory, jako by vele před sebou měl voje. V jeho se čele vlní myslí roj, velikých, věkopomných činů zdroj. Půlnoc jest – vzduchem projel divý sten, carovo město zachvělo se v duši, třese se v útrobách svých podvalin, 24 v podzemí jakés temné rány buší. Hnuly se nesčíslné zástupy, hnuly se tisícové v pestrém davu, na jejichž tělech město vyrostlo, na jejichž plecích car svou stavěl hlavu. Kostmi jich vysušeny močály, základy na jich mocných bedrech stojí; a nyní svrhnouti chtíc břímě své povstali všichni vzhůru v litém boji. Duní a hučí temné podsvětí, všechno se kývá, hýbe, k spádu kloní, obrovské sloupy chrámů tančí již, na věžích kolokoly želně zvoní. Slyšeti v podvalinách praskot, hřmot, tisícův dav se vzhůru pne a zdvihá, vstávají též i sfingy z granitu, zřícenin propast jich se zraku míhá, příšerně hlavy rostou ze země, černé se páže v temné půdě rojí – na skále v tom však s koně velký car svraštil své čelo, pozved ruku svoji, zahrozil mocně vojům zbouřeným, a mocný dav zpět do svých rovů klesá, v propast se kácí, plní tělem svým, na dále břímě trpělivě nesa. 25 Mohutné čelo jezdec vyjasnil, na skále s koně klidně opět hledí – utichlo vše, i sfingy sklesly zpět, bez hnutí na granitu zase sedí, toužíce tam, kde nebes žhavý car přívalný v dálné pouště vrhá žár. II. Severu letní noc – a v obloze luna tak jako myšlenka bledá kolotá v moři šerých vzpomínek, marně svůj zápal mladosti hledá. Ještě by jednou v juném plápolu v náruč se vrhnouť kochánku chtěla, metala kruhem oheň v prostory, kypěla vášní, plamenem vřela. Mládí jest vůní květu v rozvití, nadšení jest jak dítěte dnové; padnuvše v propasť časů hltavých vrací se v nitro jen jako snové. Ví o tom luna – pláče unyle, stříbrné slzy do Něvy tekou, 26 na její ňadrech tančí jejich rej, leskne se, třpytí tajemnou řekou. Hladinou v reji jejich zoufalém jalík*) se houpá, jalík si pluje, a na něm mladec z vlnek těkavých myšlenky přede, do ňader snuje, snuje i přede, staví budovy, do jejich mlhy nitro své noří, kolébá cit svůj v ní, až unaven opět vše ničí, opět vše boří. Tvář jeho pomníkem mu života, dějiny bolu jsou do ní vryty, a každé písmě jeden velký žel, jenž zvlnil ňadra, rozbouřil city. Vlastí mu česká zem, ta nešťastná, nad níž bůh ruku železnou třímá, vyklenuv přes ni strasti oblohu pohromy do ní návalem hřímá. A země té on jednou slzou jest, roněnou hořce do světa víru, zmítanou kapkou v moři divokém, uprostřed vášní bez klidu, míru. *) jalík – malá loďka. 27 „Unaven vlastních citů příbojem, unaven v bouři vichorném davu odpočnouť chtěl bych v tichém útulku, na lůno něhy položit hlavu. Černá ty Něvo s temným nitrem svým na ňadra tvá své osudy kladu, polož mne, vrhni tam, kam proud tvůj jde, pokojné brány otevř mně vnadu. Luznější ňadra tvá než milky dech, méně jest zrádné objetí tvoje; ukryj mne svojí myslí tajemnou, mé utlum žáry, skonči mé znoje.“ Zahodil vesla, v dlani zrak svůj skryl, jalík se houpá, jalík se chvěje, a Něva čeříc černé proudy své jedině ví jen, kamo s ním spěje. 28