Oblak.
Na temeni hory v dubu větví
ptáčkové dva měli hnízdo svoje,
a v něm písklata již opeřená,
něžné starosti své milé zdroje.
Nad nimi se nesl oblak v modru,
v čelo jeho vryty smutku vrásky;
máti dítkám na něj ukazujíc,
tak k nim praví jemným hlasem lásky:
„Hleďte naň a vezměte si příklad,
by vám ničím nebyl v žití vzorem,
bez rodiny po světě se vleče,
letí tu, tu stane temným borem;
bez přístřeší otrhaný tulák
paprskům jen marně dráhu kazí,
každý se ho bojí, před ním běží,
an se po lazuru nebes plazí.
43
Hleďte naň a nebuďte jak on jest,
stavte hnízda útulkem si tichým;
vše co bez přístřeší světem bloudí,
břemenem mu těžkým jest a lichým.“
Slyše oblak takou hanu sobě,
neřek nic, se na zem deštěm spouští;
rozpučelo všechno novým žitím,
radostněji pěli ptenci v houští.
Žije dále párek v dubu větví,
vysoko si hnízdo svoje cení,
životu jest rádo, krmí mladé –
obláčku však dávno více není.
44