Lásce.

Lásce.
I. Všemohoucí jesti láska, jako bůh, jenž v nebi trůní; tvoří lidi, světy, ráje, zdobí zemi květem vůní; kam jen hlednehledne, růže rdí se, kudy stoupá, vesna stkví se. Nejsvětější jest ta láska v naše duše položena, jako do svatyně ňader v srdce srdcí pohroužena; v chrámě tom plá ohněm svatým, nejčistšími city vzňatým. Věčná, věčná jest ta láska, jako blankyt, slunko hvězdy, nevyhasne, aniž stemní 29 záříc v srdcích lidských vezdy; myriady světel chová věčně svěží, věčně nová. Všemohoucí, svatá, věčná – v bohy láska lidi mění, láskou nebi k zemi hrudě přepoutáme v zanícení. Nový ráj a noví dnové, nový bůh a písně nové. II. Co mi svět jest se svou bídou, věčně starostlivou tváří, co mně nebe s hvězdicemi, co mně slunko se svou září! Mám já hvězdy, slunka v sobě, vedle sebe dívku svoji, na její rtech pohár vína, který všechny strasti kojí. A ten pohár stále plný, stále žížniví mi rtové; 30 z obou prší perly, jiskry, cválá čas, jak blesků snové. Pohár plný – jiskro létni, podpálíme láskou světy, ať se vzbouří, ať se vzepnou v nekonečné s námi lety. III. Jako slunko jsi má dívko, a já sníh jsem z jara bílý, který taje po vyšinách, když tvůj úsměv vzplane milý. Svlaží hory, svlaží doly, rozpestří se vesny kvítí, rozpučí květ růží rdivých, a ty úsměv oplatí ti. IV. Pověz mně, ach pověz děvčátko mé milé, proč tak utíkají u tebe ty chvíle. 31 Hodiny jak mžiky, léta jako dnové – bleskem uletují naši krásní snové. Děvčátko mé drahé popros nebe jasné, povznes oči k němu, ručinky své krásné: „Slunéčko ty boží na nebeské báni, ustaň ve svém běhu, láska se ti klaní. „Ustaň ve svém běhu, nepospíchej v moře, vždyť tak krátká vesna, a tak dlouhé hoře. „Stůj slunéčko krásné, dej nám věčnost žíti, ať nám věčnost lásky jak ty v hrudi svítí. 32 V. Jako upomínka s nebe, odkud vyhnán duch můj v stepy, jak sen kouzla čarokrásný – tak tvůj obraz vábně lepý. A když vidím tebe, drahá, doufám opět v nové ráje, zapomínám bolesť žití, věřím ve vysněné báje. Nebuď dětinské mé srdce, nech mne na tvých ňadrech sníti, ukolébavku mně zapěj – trudno v poušti světa bdíti. VI. V náruči tvé bych zapomněl, v nebi že slunce ohněm sálá, kolem že něho jako pták raněná letí země malá, svijíc se v temných bolestech s odvěčným nářkem na svých rtech. 33 V náruči tvé jest tichý klid, roněný s nebe rosou ranní, v blankyty pohled tvá jest tvář, pohoda božská září na ní, v náruči tvé bůh spočal sám, s tebou i boha objímám. VII. Pověz mně drahé dítě mé, jaký to květ ti v ňadrech vzrůstá; čarovných vůní vábný dech dýchají z nich tvá lepá ústa. Života květ to z ráje snad, od jehož bůh nás vyhnal vnad. Života strom teď tedy mám, podej mně s něho dívko květy – neumřem nikdy, budem žíť, z citů svých tkáti luzné světy, velebných myslí velký stan, krásný jak ten, jejž stvořil pán. Do ráje toho vkouzlím den, bez konce rdivé vesny plání, 34 z poháru slasti budem píť při vánku luzném, něžném vání, z poháru slastí kypících, na ústech jarních květů smích. VIII. Obloha se láskou směje, den i noc jest lásky stánkem, jí se pestří luhy květné, šumí borem, šumí vánkem. Skřivánek ji pěje v polích, v liliji se sněžné chvěje; tu se rdívá v růži ladné, tu zas hárá, bleskem spěje. Motýlek s ní poletuje, v ňadrech usíná s ní děva, muž s ní bojuje a válčí, Adama jí svedla Eva. Celý mír jest bohem lásky, ty(s mu chrámem dívko moje, a já knězem svatyně tvé, věštcem nejčistšího zdroje. 35 IX. „Divenko má, já oblak jsem slunéčkem lásky ozářen; spanilý sad jsou ústa tvá, jako by květů ladný sen. Aby tě nezžeh parný den, děvčátko moje pojď v můj stín; až tebe mučiť bude žár, skryju tě v chlaďounký svůj klín.“ A bylo parno divence, v stín svůj ji milý oblak vzal, zasypal deštěm polibků, a na rtech její rosou spal. X. Dívko má, dívko, co to jest? jaká to bouř mne budí ze sna? Bolesti výkřik, žalu sten, nářku a stesku vřava děsná hučí mně vichrem v duši mou, až city mé se hořem dmou. 36 Z náruči své mne rychle pusť, vzduchem to šumí, bouř se honí, v srdce mne bodá její meč, kácí mou lásku, jiskry roní. Marný tvůj poklid, marný sen – plaší můj spánek světa sten. 37