Všemohoucí jesti láska,
jako bůh, jenž v nebi trůní;
tvoří lidi, světy, ráje,
zdobí zemi květem vůní;
kam jen hledne, růže rdí se,
kudy stoupá, vesna stkví se.
Nejsvětější jest ta láska
v naše duše položena,
jako do svatyně ňader
v srdce srdcí pohroužena;
v chrámě tom plá ohněm svatým,
nejčistšími city vzňatým.
Věčná, věčná jest ta láska,
jako blankyt, slunko hvězdy,
nevyhasne, aniž stemní
záříc v srdcích lidských vezdy;
myriady světel chová
věčně svěží, věčně nová.
Všemohoucí, svatá, věčná –
v bohy láska lidi mění,
láskou nebi k zemi hrudě
přepoutáme v zanícení.
Nový ráj a noví dnové,
nový bůh a písně nové.
Co mi svět jest se svou bídou,
věčně starostlivou tváří,
co mně nebe s hvězdicemi,
co mně slunko se svou září!
Mám já hvězdy, slunka v sobě,
vedle sebe dívku svoji,
na její rtech pohár vína,
který všechny strasti kojí.
A ten pohár stále plný,
stále žížniví mi rtové;
z obou prší perly, jiskry,
cválá čas, jak blesků snové.
Pohár plný – jiskro létni,
podpálíme láskou světy,
ať se vzbouří, ať se vzepnou
v nekonečné s námi lety.
Jako slunko jsi má dívko,
a já sníh jsem z jara bílý,
který taje po vyšinách,
když tvůj úsměv vzplane milý.
Svlaží hory, svlaží doly,
rozpestří se vesny kvítí,
rozpučí květ růží rdivých,
a ty úsměv oplatí ti.
Pověz mně, ach pověz
děvčátko mé milé,
proč tak utíkají
u tebe ty chvíle.
Hodiny jak mžiky,
léta jako dnové –
bleskem uletují
naši krásní snové.
Děvčátko mé drahé
popros nebe jasné,
povznes oči k němu,
ručinky své krásné:
„Slunéčko ty boží
na nebeské báni,
ustaň ve svém běhu,
láska se ti klaní.
„Ustaň ve svém běhu,
nepospíchej v moře,
vždyť tak krátká vesna,
a tak dlouhé hoře.
„Stůj slunéčko krásné,
dej nám věčnost žíti,
ať nám věčnost lásky
jak ty v hrudi svítí.
Jako upomínka s nebe,
odkud vyhnán duch můj v stepy,
jak sen kouzla čarokrásný –
tak tvůj obraz vábně lepý.
A když vidím tebe, drahá,
doufám opět v nové ráje,
zapomínám bolesť žití,
věřím ve vysněné báje.
Nebuď dětinské mé srdce,
nech mne na tvých ňadrech sníti,
ukolébavku mně zapěj –
trudno v poušti světa bdíti.
V náruči tvé bych zapomněl,
v nebi že slunce ohněm sálá,
kolem že něho jako pták
raněná letí země malá,
svijíc se v temných bolestech
s odvěčným nářkem na svých rtech.
V náruči tvé jest tichý klid,
roněný s nebe rosou ranní,
v blankyty pohled tvá jest tvář,
pohoda božská září na ní,
v náruči tvé bůh spočal sám,
s tebou i boha objímám.
Pověz mně drahé dítě mé,
jaký to květ ti v ňadrech vzrůstá;
čarovných vůní vábný dech
dýchají z nich tvá lepá ústa.
Života květ to z ráje snad,
od jehož bůh nás vyhnal vnad.
Života strom teď tedy mám,
podej mně s něho dívko květy –
neumřem nikdy, budem žíť,
z citů svých tkáti luzné světy,
velebných myslí velký stan,
krásný jak ten, jejž stvořil pán.
Do ráje toho vkouzlím den,
bez konce rdivé vesny plání,
z poháru slasti budem píť
při vánku luzném, něžném vání,
z poháru slastí kypících,
na ústech jarních květů smích.
Obloha se láskou směje,
den i noc jest lásky stánkem,
jí se pestří luhy květné,
šumí borem, šumí vánkem.
Skřivánek ji pěje v polích,
v liliji se sněžné chvěje;
tu se rdívá v růži ladné,
tu zas hárá, bleskem spěje.
Motýlek s ní poletuje,
v ňadrech usíná s ní děva,
muž s ní bojuje a válčí,
Adama jí svedla Eva.
Celý mír jest bohem lásky,
ty(s mu chrámem dívko moje,
a já knězem svatyně tvé,
věštcem nejčistšího zdroje.
„Divenko má, já oblak jsem
slunéčkem lásky ozářen;
spanilý sad jsou ústa tvá,
jako by květů ladný sen.
Aby tě nezžeh parný den,
děvčátko moje pojď v můj stín;
až tebe mučiť bude žár,
skryju tě v chlaďounký svůj klín.“
A bylo parno divence,
v stín svůj ji milý oblak vzal,
zasypal deštěm polibků,
a na rtech její rosou spal.
Dívko má, dívko, co to jest?
jaká to bouř mne budí ze sna?
Bolesti výkřik, žalu sten,
nářku a stesku vřava děsná
hučí mně vichrem v duši mou,
až city mé se hořem dmou.
Z náruči své mne rychle pusť,
vzduchem to šumí, bouř se honí,
v srdce mne bodá její meč,
kácí mou lásku, jiskry roní.
Marný tvůj poklid, marný sen –
plaší můj spánek světa sten.