Jeremia.
I.
Pod břemenem těžké bídy
lid můj k černé zemi sklání čelo;
v jeho mysli, v jeho citech
jako by se moře smutku chvělo.
A kam hlednu, kudy kráčím,
zřím jen porobu a hanbu nésti –
celé žití utrpení,
každé dchnutí strasť a bolesť věstí.
Chtěl bych vzlétnouť nad tím hořem,
tamtam, kde zář se nové síly leskne –
slza mne však poutá k bídě,
ji s to není zničiť oko teskné.
Musím plakať – létni slzo,
ale létni okřidlenců letem;
zasvěť třpytem meteorů,
proleť veškerenstva temným světem.
[5]
Zableskni se světům duchů,
rozplameň je citem jiskry žhavé,
zapěj jim tam smutku píseň,
rozehřej jich myslí byty tmavé.
A když v nekonečné dráze
potkáš boha, ducha všehomíru,
padni v hloubi jeho ňader,
pal jej ohněm plamenného víru.
Probuď city jeho srdce,
strasť svou vdechni hořem v jeho nitro –
a on cítě bol náš s námi,
životům dá našim nové jitro.
II.
My tvůj lid jsme byli bože,
nad námi tvá mocná ruka bděla;
každé srdce tvojím chrámem,
každá píseň tvoji chválu pěla.
Krásná byla země naše
jako eden, božská mysl tvoje,
vždyť tvůj duch se vznášel nad ní
jako blaha věkověčné zdroje.
A tvůj lid v ní silný, mocný
tu jak orlů stádo bujně létal
6
chráně v bojích světlo tvoje,
tu jak mohutný strom v míru vzkvétal.
A kde viděl myšlenku tvou,
již(s uronil s nebe zemi svojí,
vznesl ji, v své srdce vštípil,
choval, žil a válčil pro ni v boji.
Bojovníkem tvojím lid byl –
tys se od nás odvrátil svou tváří,
vydals vrahu v rozchvátání,
který mysl, srdce, zem tvou maří.
Zpustošena jest tvá země,
zpustošena srdce, chrámy tvoje –
potrhané strůny harfy,
již se skučí žel a bídy znoje.
III.
Bezsilný, jak písek v poušti,
jest tvůj lid, můj mocný pane;
kudy houkne vichr světa,
tam s ním letí, tam s ním vane.
Jako uprostřed vln loďka
zmítán, vržen v bouřné časy
upí, sténá, hledí v nebe,
by tam našel hvězdu spásy.
7
Otroků jak stádo bídné
jest tvůj lid, můj mocný pane;
v poutech srdce, mysl, rámě,
s očí slza smutku kane.
Jako žebrák v hadrech lid můj –
svět si posměch z něho tropí;
rozedrán a nuzen, uštván
potem, krví zemi kropí.
Duchu mocný, věčná sílo,
žebráků chceš bohem býti,
a v svém krásném, lepém světě
zotročilý národ míti?
Či snad dřímeš na svém trůně?
Pak ti uzmu blesky tvoje,
a než probudíš se ze sna,
skončím lidu svého znoje.
IV.
(Falešným prorokům.)
O lásce nechte písní sladkých,
které nám srdce ladí v sen,
v pokoji nechte noc a hvězdy,
zemi chcem dobýť, míti den.
8
Nepějte lidu mému lásku,
nepějte jemu klid a mír,
nenávist vložte do svých písní,
nenávist krutou, války vír.
Ze slov ať vašich vášeň hárá,
plamenem dýchá každý zjev,
perutě z ohně dejte citům,
po vlastech sejte krutý hněv;
dmychejte žáry v ňadrech lidu,
hlaholte hromem stálý boj,
vdechněte sopku v každé srdce,
vložte tam věčný nepokoj.
Nechte těch písní lásky, míru,
divokým mořem buď váš zpěv –
spasíť můj národ jenom bouře,
spasíť můj národ jenom krev!
V.
Mníte, že zpěv můj mým jest jen želem,
jenž se mně leskne ve zraku?
Pravím vám, jestiť řeřavým uhlem,
který vám s hůry se mraků
na hlavy deštěm metati budu,
do srdcí jeho vrhati pal,
9
sypati žhavý na cesty, dráhy,
aby vás bodal, zvukem svým žhal:
v zajetí lid, vrah šlape mu v šíji,
v okovech národ v prachu se svijí,
rozkotán Sion, boží hrad.
Spánek-li v chládku oči tvé zmdlelé
zastíní křídlem lepých něh,
šeptati bude rozkoší báje,
ovane tebe slastí dech –
nasypu ti ho na víčka, v brvy,
vmetám jej žárem v květných snů pel;
zaplašíť z duše postavy vábné,
zašumí v tobě bolesti žel:
v zajetí lid, vrah šlape mu v šíji,
v okovech národ, v prachu se svijí,
rozkotán Sion, boží hrad.
A když své milky utkané z květů,
prodchnuté vánkem vůní všech,
uprostřed luhů bujaré vesny
budeš ssát vonný, luzný dech,
přivineš k sobě – polibíš ale
řeřavé uhlí na její rtech,
a z keřů růží na její tváři
10
zasyčí had, a uštkne tvůj slech:
v zajetí lid, vrah šlape mu v šíji,
v okovech národ, v prachu se svijí,
rozkotán Sion, boží hrad.
Plašiť vám budu sny vaše v noci,
zastru vám každé slasti svit,
poklid a pokoj vyštvu vám z duše,
vypudím z ňader něžný cit;
do vína vsypu rmutu a jedu,
nebude perlí vířivých v něm,
na místě jejich bujného skoku
zašumí, vzkypí, bodne jich tem:
v zajetí lid, vrah šlape mu v šíji,
v okovech národ v prachu se svijí,
rozkotán Sion, boží hrad.
Není můj žel jen pouhou mou slzou,
jež se mně leskne ve zraku,
pravím vámvám, jestiť řeřavým uhlem,
jejž na vás vmetám se mraků;
sprovázeť jako svědomí zlého
výčitka krutá bude vždy vás,
a vaše oko, kamkoli hledne,
uzří mne, an můj rachotí hlas;
11
v zajetí lid, vrah šlape mu v šíji,
v okovech národ v prachu se svijí,
rozkotán Sion, boží hrad.
VI.
Všechen bol, jejž lid můj celé věky
těžkým břemenen v své hrudi cítil,
všechen slzí tok, jenž v jeho zraku
rozechvěným se želem věky třpytil,
všechno hoře, jež se vrylo v ňadra,
všechna strasť, jež rozvlnila duši –
to vše do útrob mně nametáno
změtem přívalným tam hřmí a buší.
Já jsem velkým srdcem svého lidu,
v něm jest celé moře bolu skryto,
a to srdce kalichem jest plným,
na němž dějin písmo ohněm vryto.
V kalichu tom bouří všechny vášně,
nenávisť i rmutných slzí hněvy,
smutek, láska, zoufalosť i víra,
naděje i zlořečení zpěvy.
Srdci tomu nikdy, nikdy více
žití nesouzeno v mírném klidu,
12
ono jest jak ony vírné proudy,
do nichž vržen osud mého lidu.
VII.
Jehova, ty bože pomsty,
vzývám tebe v chmury zjevu,
v svitu blesků, v zvuku hromů,
volám k hroznému tě hněvu.
Jehova, ty bože pomsty,
houkni vichrem v širé světy,
národy sbeř od severu,
pusť je v zhouby volné lety;
s jiskrou v očích, spoustou v rukou,
dej jim uragánem hnáti,
jako písku v poušti letěť,
křídly z ohně šlehem pláti.
Sejmi svazy vlnám mořským,
sejmi pouta řekám divým,
pusť je na svět v běsné reje,
nech je rváti tokem živým.
A těm živlům rozkáceným
stav se v čelo s blesky, mraky,
jako vůdce strašné hrůzy,
vévodící nad oblaky.
13
Tak se vrhni v naše vrahy,
zaplav je tou spoustou mocí,
rozedři a zervi, znič je,
do věčné je skácej noci.
V světy rozmetej jich těla,
shlaď to krvelačné plémě,
památku shlaď jejich, jméno,
shlaď je s celé šíré země.
Jehova, ty bože pomsty,
shlédni s chmur svých v naši bídu,
pohleď na to naše hoře,
na otroctví svého lidu!
Jestli pak ta naše bída
nezkormoutí v nitru tebe –
ach, pak věčně ztraceni jsme,
navždy zastřeno nám nebe.
VIII.
Jsme jak rozedraná cháta,
v písku na pobřeží moře,
a kam bázlivý zrak hlédne,
zeje na nás zhouba, hoře.
A ty vlny děsně hučí,
v náručí jich smrť se houpá,
14
chmura pluje po obloze,
níž a níž svým bleskem stoupá.
Moře plamenů, poušť vody
domek malý obkličuje;
nebe dalo ruku zemi,
k spolčení jich vichr duje.
Ubohá ty cháto naše,
a ty máti uvnitř chýše!
Ztraceni jsme věčně věkův,
kolem smrt a zkáza dýše.
Však v tvých dítkách pomoc tobě –
vzroste duch náš v skály tvrdé,
všichni budem velikáni,
srdce naše hory hrdé.
Svými ňadry přikryjem tě
jako obři v prostřed moři;
vlny ať se pění, hučí,
nebesa ať ohněm hoří.
Teď vás vzývám, nebe, země,
na boj k životu a smrti:
kdož z vás zničí naše srdce,
a kdož duše naše sdrtí?!
15