Láska.
Před věky v světle vlnivém
na trůně seděl nebes pán;
pod ním se peklo šklebilo,
vířivý odbojníkův stan;
kol kolem ale andělé
velebný pěli slávy zpěv,
zářili blahem, pohodou,
v spanilý zříce světů zjev.
Pán ale neslyše jich seděl,
zadumán do prostorů hleděl.
„Uprostřed ďáblův, andělův
schází mi ducha mého květ;
v mysli mi tane lepý tvor,
jenž by byl všehomíra střed,
svět i mne v sobě zrcadlil,
s nebem i peklem v nitru svém,
anděl i ďábel v jeden čas,
58
v duši své různých citů tem –
bouře i klid na jednom trůně,
bez konce touha v jeho lůně.“
Rozdělil na dvě polovy
myšlenky svoje nebes pán,
a z prvé muže učinil,
z druhé však ženě sdělal stan,
oběma v nitro srdce vdech,
bez konce vášeň zázračnou,
tak že se věčně hledají,
toužení svoje láskou zvou,
která v nich světlým žárem plane,
aneb zas něhou květů vane.
A když se obě polovy
ve světa víru naleznou,
a se jak mladí bohové
obejmou silou zázračnou,
závistí peklo zardí se,
andělé v nebi smutni jsou,
že jim též lásky nepřáno
s velebné vášně lepou hrou.
Na trůně pán však hrdě sedí,
s veselou tváří na zem hledí.
59