Sv. Gregor Vel.
V šarlatovém nícení
Poledne se rumění,
A již chvíli drahnou
Tvory vedrem prahnou.
Aita! mrak již zavítá,
Zemi vláhu poskýtá;
A tvor se teď svíží
Novou silou klíží.
V Římě nouze neblahá,
A lid hladem uprahá;
Líce pláčem rosí.
Kdož mu dá, oč prosí?
A ty svatý Řehoři,
Tobě-li hruď nehoří?
Vdyť v ní Christus bydlí;
Či’s již poustydlý?
Ale Řehoř dávno bdí,
A k té nouzi drahně zří,
15
Hruď mu láskou plane
Jako nebešťané.
Oběd jest již ustrojenustrojen,
Jímž lid bude ukojen,
A lid místa hledá,
Zvolna za stůl sedá.
Řehoř je vše obchází,
Hovor s nimi provází,
A jim z lásky dluhu
Sám jest na obsluhu.
An tak chodí s lahodou,
Aj tu vidí náhodou
Neznámého chodce
Vcházeť k druhům krotce.
Tvárnosť jeho podivná.
Záře se z ní obživná
Po vůkolí proudí
A vše k sobě loudí.
„Zrak-li můj mne nemámí,
Jsi ty bratr neznámý,
Leč tě pozdrav nebe,
Máme radosť z tebe.“
An ta slova povídá,
Sotva na něj pohlídá,
Zaráží ho záře,
Co jde s jeho tváře.
Nebeská ta okrasa
Víc a víc ho užasá,
Zmožen city těmi
Klaní se až k zemi.
Tu ten chodec bohový
Nebesky ho osloví:
16
Tvoje láska zprávná
Mila jest mi zdávna.
Jsem já onen pocestek,
Jehož ty jsi náměstek,
Jsem já Christus Ježíš,
V jehož stopách běžíš.
Řehoř divem uchřadá,
Na zem maní upadá,
Z očí valnou řekou
Slzy slasti tekou.
An pak Pána z upříma
Ramenoma objímá,
Není tu již dále
Nebeského krále.
Záře jenom překalá
Po světnici zůstala,
A slast v každém duchu
Jako rosa v suchu.
Tedy zpívá, kdo tu jest,
Jednohlasně Pánu čest,
A jdou svaté chválychvály,
Jakby v nebi hráli.