Nedostatek.
Kam podělo se varytovaryto, Jímž hudli naši předci? Jest rozbito či zaryto? A sešli pěvci všecí? Ó vstaň Lumíre a pojď k nám A zbuduj u nás zpěvů chrám. Kde stával druhdy zpěvů hrad, Teď matná čumí chýže, A nepřichází dotavad K nám dávno ždaný kníže. Ó vstaň Lumíre ze hrobu A ujmi s nás tu hanobu. Aí, posmívají sousedé Se pro tu naši nouzi, A ve hrozbě se škaredé Zlou myslí na nás spouzí. Ó vstaň Lumíre poznovu A oprosť nás těch okovů. Kdy’s na varyto zahudalzahudal, Vždy Vyšehrad se třásal, Kraj slastí blahou zarudal A kámen radost hlásal; Ó pojď Lumíre s písněmi A hudej všady po zemi. Lid všechen s tužbou hlubokou Vždy na tvé písně čeká, [1] O vyřiň valnou zátokou Již slova milovděká! Kraj celý znova okřejeokřeje, Když píseň tvá ho ověje.

Zvěstování.
V městě Nazarétě Chvátá z rána v létě Děva sličná v zahradu; Aby z Vesny dítek Nejkrásnější kvítek Obrala si v odsadu. Kdož jest tato děva, Že všech kvítků střeva Zříc ji hnou se v okolí? Každý se jí kloní, Každý vzdychá po ní: O kéž mne jen vyvolí! Narciskův tu řada, Hřebíčků pleť mladá K ní se vine s důvěrou; Tulipán v své pýše MníMní, že jeho číše Děví ruce vyberou. Koho voliť bude? Jistě růže rudé, Jistě skvoucí lílije; Velká jest jich krása A se všudy hlásá; Však jich v kytku nevije. 2 Myslí neoblomnou Květinku jde skromnou V skromném hledat příbytku. Tu se oku děvy Fialenka jeví; Tu si bere pro kytku. S nebes zlaté báně Vyslán anděl Páně Na ten podslunečný svět, Aby po oboru Hledal v panen sboru Nejbozštější krásy květ. Přišed na své dráze Na pozemské hráze Stavuje se na pouti. Po veškeré zemi Patří zraky všemi, Kamby se měl octnouti. Všechny miznou mraky Před světlými zraky Nebeského anděla; Tu mu naskýtá se V celé svojí kráse Všech děv řada přeskvělá. Tam ai! v skvoucím stanu Skvoucí krásy pannu V lesku patří bohatém; Tam zas dceru krále V ustrojeném sále Oděnou zří šarlatem. Kterou v panen kolu Na pozemském dolu Snoubce nebes vyhledá? 3 TuTu, jenž slávou dýchá, Či tu, jejíž pýcha Nad druže se pozvedá? Po slibném však lesku Anděl svoji stezku Na tu zemi neváží; Pannu hledá skrovnou, Violince rovnou, V níž se nebe obráží. Tu se jeho oku Děva v prostém kloku V Nazarétě naskýtá; K ní již rychle spěchá, Neb v ní všechna těcha Pro zem, nebe prokvítá. Ai tu před ní stane; V kráse nevídané Zří ji prostu úhony. A již nemůž dleti, A hned počne pěti Písně vroucné poklony. Máří! panno blahá, Ty’s ta Bohu drahá, Ty’s fialka tajemná; Tebou, kvítku z ráje, Přišly věčné máje V naše lada bezpřemná. Tvorce zvolil Tebe, By slast svého nebe Sdělil s každým člověkem. Viz nás parnem mroucí, Proměň v ráje skvoucí Pouště v světě dalekém. 4 Slastí trudokojnou Můžeš měrou hojnou Řeku věčnou zlahodiť: Vlij nám slast tu v ducha, Ať se mysl kruchá Může Bohu obrodiť!

S. Agatha.
Není v kráse skvoucí Lílije to lesknatá, Jest to panna vroucí, Jest to svatá Agatha. A jak růže červená se, Tak ta panna skví se v kráse. Divnou krásu její Když byl vládař pohan zřel, Jako o nístěji Láskou po ní zahořel. Agatha však jako skála K jeho žádbám hlucha stála. Tu se hrozně rmoutí, Až mu srdce usychá; By ji mohl hnouti, Divně jinak pletichá. „Nakloň se již ke mně v lásce, Sic ti budu v zlého zkázce“.zkázce.“ Panna neustává, Jeho slov se nehrozí, Vzdy mu výhost dává, Ač se zle s ní lomozí. 5 „Mám já chotě svého Christa, Ten mně svadbu v ráji chystá!“ Nezavála bouře, Krása z růže nesvadá: Panna v svaté zpouře V okovách to uchřadá. Skřipec drásá, biče tepou, Kláda láme pleť jí lepou. „Jsouliž tvého chotě Svatební to radosti? Proč tě v této zlotě Krutých muk těch nesprostí? Již se raduj sličná děvo, Svadba tvoje jde již v jevo.“ Takto děvu trápí Nedaje jí oddechu, A vždy tužších sápí Přičinuje k posměchu. „Usmysli již děvo sobě, Sic hůř bude v krátké době.době.“ Polesk z luny tváře Nesvítí to v komnatu: Nadhvězdná to záře Krásí svou Agathu. Svatý Petr u ní stojí, Rány její divem hojí. „Pro věčného krále Snášej tyto obtíže, A dli neustále S celou duší u kříže. Z otrapy té Bohem seté Kvítko tobě spásy zkvěte.“ 6 Vládař v divém škřeku Zuří proti děvici, A jí v novém vztěku Připravuje hranici. Oheň hoří, plamen šlehá, Agathy však nepožehá. Rosa-li to padá S nebeského blankytu? Ó to Háta mladá Mluví v svatém pocitu: Povel již mně, Christe, jíti, Kde tvá věčná záře svítí. Sivá holubinka S květné lípy neklesá, Agathy dušinka Vyrývá se z tělesa. K nebi letí, s Christem chodí, V lílijech si, v růžích,růžích vodí!

Sv. Jan evangelista.
Jabko ze Sodomy Krásou zevně vábí chuť, Popel však jest a zlá rmuť Vnitřek jeho nevidomý, A kdo z něho okusíokusí, Všechnu chuť si ohnusí. Jabkům ze Sodomy Člověk mnohý podoben, Jedový jest pohroben Had mu ve svědomí. 7 Vně jest růže, lílije, A vnitř jed jest od zmije. Pozval boháč k sobě Ve schytralém nálezu Apostola v Efezu Ku proslavné době: Hodlej s námi stolovať, Chcem se v lásce radovať. Byla přemilostně Ustrojena komnata, Lihotaly od zlata Nábytky se skvostně, Stůl vše sklady poskýtal, Úsměv líbý zavítal. Koj se Jene svatý Také lásky výjevem! Připoj s druhů prozpěvem Zpěv svůj s nebe vzatý. Což to bude líbý zvukzvuk, Jakby andělský hrál pluk. A když radost vzrostá, Pronáší se hodů pán: Nejdražší buď nápoj dán Pro našeho hosta; Dejte vína z Indie, Jan nechť nám je připije. S laskavostí lichou Číši jemu vystírá; A Jan číši odbírá S tváří bohotichou, Ač ví, že tam smíchán jed, Nemění se jeho vzhled. 8 „Mysl vaše bystrá Jedu v číši nalila, Leč té lsti mne posila Zbaví mého mistra; Veliká moc jeho jest, Vzdávejte mu všickni čest.“ I zří v nebes výše, Rukou vzhůru pozvedá, A tvář jemu osedá Záře od Ježíše. A an zírá celá chýžchýž, Dělá nad tou číší kříž. Aita toho divu! Číše se tu zapění, Jed se v hada promění Z kříže toho vplyvu. A had syčí, jekotá, Lid se strachem drkotá. A když v outěk v strachu Dal se lid ten surový: Tu Jan hada osloví, By se složil v prachu. A jak Jan mu poroučíporoučí, Skládá se had v kotouči. Tu svět mocnost Christa Z divu toho poznává, V službu se mu oddává A se na křest chystá. Tak klam v zkázu strojený Vydal spásy prameny. 9

Zbožnice.
Ještě kostelníku Nezavírej dvéře, Ještě se proud díků Z hrudi její béře. Ňádra jiných prázná Jsou již na odbytu, Ta však duše rázná Tone proudem citů. Z jakých zdrojů tekou Citů tvojich proudy? Slastí milovděkou Chvějí se tvé oudy. Ale duše vroucná Místo odpovědi Jako do budoucna Na nebesa hledí. Jak se topí včela V růži blahovonné, Tak ta duše celá V nebes slasti tone. Zář se od oblaků Na tvář její slívá, V zbožném jejím zraku Nebe celé splývá. Učiň mně tu dráhudráhu, Učiň, Bože, známu, Bych i já tu bláhu Odnášíval z chrámu. 10 Nechať z Tvého dvoru Mannu spasnou nosím, A jí po oboru Duše sprahlé rosím.

Kamení drahé.
Viz, můj synu, lepokamy, Jakovými krásotami Ve proměnném nícení Leskot jejich pramení! Krásou všechnou, již má kvítí, Kamení se drahé svítí, Leskot světla od nebe Vnímá všechen do sebe. A co na něm viděť dále Slouží jemu k čestné chvále: LeskLesk, jímž v sobě plápoláplápolá, Rozesílá do kola. Nejsi-liž s tou pravdou známen, Že tvůj duch je drahý kámen, Jehož cena předrahá Všechny světy přesahá? Kdež jest leskot tvého ducha? Proč se duše tvoje suchásuchá, Proč se v Božím ve zdroji Světlem věčným nepojí? O buď kámen Páně drahý, Ssaj v se pramen světla blahý, Až tvá duše studená Láskou vroucně zplamená. 11 Tož se duch tvůj lesknouť bude Jako světlo zoře rudé, A té záře důkazy V životě se obrazí. Téci bude z tebe zářezáře, Již jsi pojal s nebes tváře, Kdož se k tobě přivinepřivine, Světlem Božím oplyne.

Stříbro a zlato.
Nebaž synu nesvatě V srdce svého komnatě Po stříbře a po zlatě! Což ti můž’ dáť jejich lesklesk, Byť s ním kráčel světa blesk? Do Božíchli vpíše desk? Ješitný to jen jest klam, Vlastní mysli tvé to mammam, Jímž lid padá v tisíc jam. Prospívá však neskrovně Duši, světa královně, Pojmeš-li je duchovně. Ve stříbře se bleskotá Lepozvuká čistota Vnitrného života. Proto miň tě hříchů kvas, Líbezně jak stříbra hlas Veleb Bohu v každý čas. §13 V zlata lesku červeném ZříšZříš, že svatým plamenem Pláť máš v nitru studeném. Ó tož láskou Boží plaj, S nebes žídla pořád ssaj, A tak k věčné slasti zraj.

Velkonoc.
Jaké jsou tvé moci, Svatá velkonoci! Svět tvou čijíc závladu Kvapně se má k odmladu. Vůkol život zkvítá, Radost všady svítá, Příroda ta přeblahá Řeči hlasné dosahá. Slyš, má duše, ptáky, Věrné Páně žáky! Zda jich píseň přelíbá Tebou zcela nehýbá? Zemi schřadlé dosud Blahý kyne osud; Ai jak lůno otvírá, Slast svou kvítím prostírá. Ty-li, Boží dítě, Tu slast tvorův cítě Radostí se nechvěješ? Ty-li Pánu nevzpěješ? 12 Ó pěj chvalopísně Z celé útrob tísně! Komora tvé útroby Ujmi všech chval zásoby. Tam v své duše schráně Obnov slávu Páně, Sejmi hříchův řetězy, Ať Pán v tobě vítězí. – Ach ty’s dřevo plané, Uhlí ututlané; Jiskry zhasly nepleše, Kdož je opět rozkřeše? A jsi kvítí spadléspadlé, Před svým časem svadlé; Kdož to kvítí ubudí V tvého těla orudí? Viň se k Pánu světlasvětla, Aby hruď tvá zkvětla; Čili pro tě nevstal Pán, Jenž byl za tě na smrť dán? Ve všech sil svých sněmu Přilni vroucně k němu! Kdož jsa spojen s plápolem Nezahoří okolem? O! ty Pane slavný, Šat můj neúpravný! Nedáš Ty mně úpravy Z kořisti své oslavy? V hrudi mé lpí kamen Nad sílu mých ramen, Ach kdož mi ho odvalí, Pastýři můj předbalý? 14 Posilni mé rámě! Nechť v mé duše chrámě Po dni mého života Znak tvé slávy bleskotá. Pozdvihni mne z pádu, Ujmi ve mně vládu, Ať mé duše závěti Cností vší se okvětí.

Sv. Gregor Vel.
V šarlatovém nícení Poledne se rumění, A již chvíli drahnou Tvory vedrem prahnou. Aita! mrak již zavítá, Zemi vláhu poskýtá; A tvor se teď svíží Novou silou klíží. V Římě nouze neblahá, A lid hladem uprahá; Líce pláčem rosí. Kdož mu dá, oč prosí? A ty svatý Řehoři, Tobě-li hruď nehoří? Vdyť v ní Christus bydlí; Či’s již poustydlý? Ale Řehoř dávno bdí, A k té nouzi drahně zří, 15 Hruď mu láskou plane Jako nebešťané. Oběd jest již ustrojenustrojen, Jímž lid bude ukojen, A lid místa hledá, Zvolna za stůl sedá. Řehoř je vše obchází, Hovor s nimi provází, A jim z lásky dluhu Sám jest na obsluhu. An tak chodí s lahodou, Aj tu vidí náhodou Neznámého chodce Vcházeť k druhům krotce. Tvárnosť jeho podivná. Záře se z ní obživná Po vůkolí proudí A vše k sobě loudí. „Zrak-li můj mne nemámí, Jsi ty bratr neznámý, Leč tě pozdrav nebe, Máme radosť z tebe.“ An ta slova povídá, Sotva na něj pohlídá, Zaráží ho záře, Co jde s jeho tváře. Nebeská ta okrasa Víc a víc ho užasá, Zmožen city těmi Klaní se až k zemi. Tu ten chodec bohový Nebesky ho osloví: 16 Tvoje láska zprávná Mila jest mi zdávna. Jsem já onen pocestek, Jehož ty jsi náměstek, Jsem já Christus Ježíš, V jehož stopách běžíš. Řehoř divem uchřadá, Na zem maní upadá, Z očí valnou řekou Slzy slasti tekou. An pak Pána z upříma Ramenoma objímá, Není tu již dále Nebeského krále. Záře jenom překalá Po světnici zůstala, A slast v každém duchu Jako rosa v suchu. Tedy zpívá, kdo tu jest, Jednohlasně Pánu čest, A jdou svaté chválychvály, Jakby v nebi hráli.

Růže a pupen.
Vůkol lásky okem Zřela Vesna v jase, Na kři na vysokém Růže rozvila se. Zdola na tom sloupě Rostlo něžné poupě. 17 Nelibotá lupen Od vánku se z jitra, Růžový to pupen Vece k růži z nitra: Kéž mi možno, máti, V tvojí kráse vzpláti! Nikdo se, mé dítě, Nemůž kráse učiť, Na lásky jen prýtě Může krása pučiť; Zahoř láskou vroucí, Zkvěteš krásou skvoucí. Poupě na svém stvolu Rozžalostilo se, A znak svojich bolů Projevilo v rose: Ach což mi to hlásí! Nedočkám se krásy. Večer libý vzplanul V šarlatovém zlatě, Sladký zápach vanul Vůkol přebohatě; Slavík na ohrázce Zapěl o své lásce. Lidé z pouti táhli, Pěli z útrob tísně, A Bůh neobsáhlý Předmět byl jich písně, Jak vše jeho touha Jestiť láska pouhá. Pupen ve svém smutku Slyší tyto hláskyhlásky, 18 Ai tu z toho skutku Vzhárá ohněm lásky, Až se z toho vznětu Rozvil v krásy květu. Ne to slavík pěje V houští u potoka, Boží řeč to leje Z úst se od proroka: Hárej Božím citem, Vzkveteš věčným svitem.

Tužba na oko.
Oko, pravé oko, Že mně nechceš sloužiť! Což já přehluboko Musím na tě toužiť! Přeslaba jsouc děva Ze sil nedostatku Sestra tvoje levá Nemůž vyspěť v matku. Chtěl jsem tebe vésti V staré dějů hrady, Bys tam zřelo kvésti Zlata, stříbra sklady. Chtěl jsem tebe vodiť V otců svatých kobky, A tam kde se rodiť Zříti pěvců bobky. 19 Vésti jsem chtěl tebetebe, Kde ta voda prýská, V jejíž tváři nebe S bláhou vší se blýská. Chtělť jsem jíti s tebou V písem svatých háje, Kdež se slasti střebou Předvěkého ráje. Leč jsi ty mou vůli Ošálilo pádně, Život ducha v půly Skrušilo’s mně zrádně. Budu oko na tě Toužiť neustále, Tebou jsem se v chvatě Na zlé octnul skále. Oko, oko milé, Sber se v novou sílu, Propůjč se mně čile Ke zbožnému dílu.

Nápis na hrobě alumna.
Uložil se v tomto loži Blahé čáky mládenec, Jemuž právě anděl Boží Splítal svatý kvítenec. Ale než se věnec knězský Na ramenou jeho skvěl, 20 Duši jeho Pán nebeský Z těla vyjít povelel. Poutníku, tu málo prodli, Za něho se k Bohu modli, Aby v nebi pokynulpokynul, By se věnec dovinul.

Sv. Cyrill a Method.
Zasvitnul blažený den s plahotin nebes Skvostnějším zdobený dnů všelikých nachem, Jenž svou jasně odívá Září všech Slovanův světy. Posvátný to našich jest den apostolůapostolů, V nichž k nám Páně milost proudně zavítala, A vláhou věkobytnou Vlastenské luhy oblila. O dvé přeblažené! Hvězdy milé nebes,nebes Otcovských! bohatým víry nemíjivé Obleskem mhlu přehustou Jste s myslí Slovanův sňali. Když vás matka časem svým vydala světu, Zvuk sladký proletěl všech Slovanů krajem A v chrámech se pohanských Hrůzou třásla model tlupa. DábelskáĎábelská se na vás jak divoký vichor Prchlostí zuřivou zášť opovážila, Loď roztříštiti víry Nestoudným se čelem snažíc. 21 Leč Christus spravoval plavbu vaší lodi A v kormidlo čilé kříž jste pořád měli; Tak loď v bouři osudné V přístav vešla bez úhony. Přeblažní stromové vy jste olívoví Rozkvětlí na Boží sličně na zahradě, Z nichž v náš lid se milosti V sladké vůni olej řine. Harfou vás učinil Pán přelibozvukou, A zpěv váš se linul ve světa útěchu, Jak když k vesně zavítá S písní rozčilenou slavík. O dvojchráme svatý, vystavený BohemBohem, V němž bozské napořád lásky oheň planul, V němž vonná se pořáde Oběť Pánu donášela! O kdož vás zvelebiť dosti umí slovem? Ve vděčných Slovanův vy jste si utrobách Zbožné slávy památník Na věčné vzdělali věky.

Sv. Vojtěch.
Kvete u Libice v divné kráse louka, Kdož se to tam po ní v říze skvoucí blouká? Anděl-li se to tam ku člověku blíží, Aby poulevil lidem v hořké tíži? Kdybyto byl anděl sešel v zemská sídla, Skvěla by se jemu na ramenou křídla. 22 Ale to tam kráčí Střezislava knění, Zbožnější a krašší nad ní v zemi není. Příroda se v květě na ni pousmívá, Leč i jí se duše květem přiodívá. Pod svým srdcem nosí tíži veledrahou, Nad královny všechny pokládá se blahou. A jde tamto lukou ku kapličce v lese, A hruď její celá slastí zjevnou hne sese. Již tam nyní kleká, již tam nyní prosí Za sebe a dítědítě, ježto v hrudi nosí. Modlitba z úst plyne jako ranní vůně, Pacholátko zdá se jásať v jejím lůně. An se do modlitby ubrala tak z cela, Brána budoucnosti se jí otevřela. Vidí žebřík stkvělýstkvělý, jenžto k nebi sáhá, Nebeských se duchů na něm vine dráha. A to dítě svoje vidí zhůru lézti, Vidí od andělů ku Pánu je nésti. A Pán milostivě dítě její vítá, Za odměnu z kvítí korunu mu splítá. Ale s kvítím také šípky, hlohy pojí, Dítěti tím věncem spolu bolest strojí. Pohnula se náhle Střezislava bolem, Pohnulo se dítě v hrudi její spolem. Ukápla jí slza horká jako žíře, A zemzem, na niž kleklaklekla, zdála se býť pýře. Leč ta duše zbožná nicej ještě kleká: Přijmu Pane kalichkalich, jenžto na mne čeká. 23 Nechápala zcela věci té v tom čase, Ale vůli Boží zhola oddala se. A tu budoucnosti zavřely se dvéře, Střezislava domů v pokoji se béře. Kde těch nohou jejích pochod zašepotal: Zašuměla lípa, slavík zaštěhotal. A když přišla domů, podlé Boži vůle Materský jí život zastihnuly bůle. A když pacholátko zrodilo se ráno, Tedy bylo jméno Vojtěcha mu dáno.

Sv. Vojtěch.
Vojtěch svatý dnes den zrození světí, Jímž z říše vymknuv duch se čilým letem Zemské do nadhvězdných se octnul Co světa vítězitel paláců. Slavnost přejasnou tuhle nebešťané Sladkou radostí tam v nebesích slaví.slaví, Bleskoskvělou ověnčujíce V prozpěvu jej korunou milostně. Po vlasti bouřným on rachotil hromemhromem, Když zlá se vášeň zmohla po národu, Však strápenou hruď znal tešívaťtěšívať, Jak kdy padá rosa v lůno růže. Toť byl velekněz! Pán světitých světů Hned v útrobách jej máteře posvětil, Zástup nebeských pak milostek ObvěniliObvěnil všelikou ho krásou. 24 Byl žídlo živnou vezdy tekouc vodou, Nespráhlo nikdá mu hrudi popluží, Leč duch pořád božskou co štěpný Strom při vodách zelenal svěžestí. Prohlídajícím on byl okem zemi; Jak slunko zírá na vše pořád kraje, Tak bydlel on s myslí celistvou V lásce čilé u svojich svěřenců. Pastýřem on byl dle slova Christova, Vždy břímě snášel horka s celou duší, V oběť přelíbeznou za stádo Míle hotov jsa život vždy dáti. O přijmi vroucné díky nebes Pane, Žes jím slovanské vlasti pooslavil! Jím povzdy církev prosvětí se, Onť dobytá z hlubokosti perla. Ach proč nesíláš nám takových kněží? Zda rozhněval se’s na Slovanův kraje? OdpusťOdpusť, ach odpusť nám nemoudrým, Nákaza nás se cizá přilípá. Ach teď se líbým obličejem Pane Nad námi rozskvěj! Jak povodeň divá Ai k nám se ohromnou dobývá Nevěra teď sveřepá drzostí. Uštědři statných církvi svaté kněží, By zlým se s mužnou zpírali útokům Myslí a posvátnou ve přístav Šťastně dovezli lodí nebeský. 25

Sv. Vojtěch.
Znáte země plesání, Když květ z jara vyhání A když všecko v kráse Z nova zelená se? Znáte církve potěchupotěchu, Již má v svatém Vojtěchu, Jenž byl kvítko vlasti Vzešlé k její slasti? Byl to biskup přesvatý Na vše ctnosti bohatý; Duše jeho čistá Měla za vzor Christa. Jako divá příšera Trápila ho nevěra, V níž lid český kleměl, Jakby duše neměl. Tu se modlil, tu se kál, By k nim shlednul nebes král, Tu se z tuha postil, By je hříchů sprostil. Zda ho Pán Bůh neslyšel? Zda lid k pravdě nepřišel? O! to jeho chvála, Celá vlasť se kála. Však lid padá na novo; Toť proň těžké olovo; To mu zbožnou duši Přebolestně kruší. 26 Lide český s Bohem buď, Vojtěchovi hoří hruď, Pán ho z tvého kola V jiné kraje volá. I jde v slavném průvodu Ku pruskému národu, A jim slavně hlásá, Že jen v Christu spása. Lid tu lásku ocenil – Vraždou se mu odměnil; Leč duch jeho vzletěl V říši svatých netěl. Duch se v nebi ocítil, Zbytek těla osvítil Ke všech věrných blahu Starodávnou Prahu. O ty město přeblahé, Jenžto zbytky předrahé Z těla Vojtěchova Ve svém chrámě chová! Která se ti královna, Praho naše, vyrovná? O buď, Praho, zdrávazdráva, Ty jsi naše sláva. Jerusalém jen a Řím Pokladem ti předčí svým, Tam se spása dála, Tu ční církve skála. Ty jsi naše svatyně, Ty’s máť naší rodině, Svatí mého lidu Ve tvém leží klidu. 27 V úctě měj ty poklady, Bývej pannou bez vady, Čáku, lásku čírou Chovej s pravou vírou. Budem tě vždy milovať, K tobě budem putovať, A ctíť svatá tělatěla, Jimiž se’s vždy stkvěla. Budem na jich na rově Síliti se k obnově, Že chcem k církvi státi, K ní vždy láskou pláti.

Růže bílá a červená.
Kvetla růže míle, Ale kvetla bíle V přespanilé pravnadě V rájské ondy zahradě. V barvě, lásky znaku, Utkvělému zraku Kvítí lásku jevilojevilo, Jakou v sobě nosilo. Krásou přeúhledná Jenom růže jedna Bez nachu se bělela; Lásky-liž snad neměla? Vzplanul večer tichý, Na vše živočichy 28 Lejíc sladkou ostrabu V přelíbezném půvabu. Tenkrát v rajskou říši Stoupil s nebes výší Světlem kol jsa přiodín Milosrdný HospodinHospodin. Země se tu celá Hrůzou rozechvěla, Bojíc ve svém hluboku Přísného se výroku. Ale jak ta země Slouchala to němě, Že chtě lásku osvědčiť Hodlá Pán se včlověčiť! Všechen tvor svou hlavu Zvednul na oslavu Z hlubokého zámutu, Jenž dán pro hřích v pokutu. A té blahé chvíle Ňádra růže bílé Láskou zcela zjihnulá Rudým nachem vzplanula. Od doby již této Růže každé léto Nachem kojí lidský zrak, Pověčný jsouc lásky znak.

Sv. Jakob Vět.
Dva se potokové s jedné hory derou, Vede však své vody každý jinou měrou. 29 Na levo ten pádí, druhý teče v pravo, Onen šplouná jemně, tento bouří dravo. Napohledně k sobě mají vzdornost pouhou, Lnou však nevidomě v hloubi k sobě touhou. Aj tam pode křížem bystřák v bratra plyne, A s ním jednosvorně dál se poli vine. Jest i svatý Jakob řeka plodotoká, Pole Páně z něho přebohatě moká. Přebohatě moká, zkvítá květem máje, A kol sebe tvoří blahodatné ráje. Josiáš však jesti duše neslitovná, Bouřlivé a vzdorné bystřině se rovná. Na svatého zlostně na Jakoba vstává, Svědectví naň křivé před sudími dává. A to záští jeho nedá ukojiť se, Svatý Jakob musel na smrť ustrojiť se. Svatého již vedou branou na popravu, Židé se mu v šírém posmívají davu. Josiáš jde také, žalobník ten vzdorný, Nesměle však chvátá, němý, nehovorný. Kde jest ten vzdor jeho, divoká kde zloba? Proč již na svatého nevře na Jakoba? Slyší, jak zběř lítá na svatého kleje, An se z ustou jeho prosba za ně leje. VidíVidí, jak mu tepou hlavu, skráně, stehna, An muž Páně za to srdečně jim žehná. Tu se všechen chvěje, nevíneví, jak mu jesti, Pro velké mu puká srdce pro bolesti. 30 Na zem nice padá, v slzách hojných splývá, Pro lítosť a pro stud líce v zemi skrývá. Odpusť muži Boží, promiň mého bludu, Nechať účastníkem smrti tvojí budu. Nech mě s tebou vlekou zjevně celým městem, Za městem mě pokřesť víry Páně křestem. Svatý Jakob k němu na zemi se shýbá, Na důkaz své lásky převroucně ho líbá. I jdou nyní spolu nepromluvíc slovce, Jak jdou na šlachtatu dvě obětní ovce. Luza na ně brojí jako hřmění chmúry, Andělé však patří na ně míle s hůry. Již tam došli místa, kde meč na ně čeká, Ai tu luza na ně divočej se vztěká. Josíáš se chvěje, čelo plyne v znoji, Nyní-li se smrti přeukrutné bojí? Nebojí se smrti, ale hledá vody, By zmyl svatý Jakob hříchův jeho škody. ,Otče, vody není: kterak křestu dojíť? Čili mne smrt nemá věčně s Christem spojiť?‘ „Netřeba tu vody, jiný křest ti schován, Křestem vlastní krve budeš očištovánočišťován.“ A když hlava padla apoštola Páně, Josiáš se také zmužil k smrtné ráně. Vlastní krve svojí pokřestěn jest vláhou, A tak došel nebe nenadálou dráhou. Se svatým se blaží tamto apoštolem; Dva protivné toky spojily se spolem. 31

Čtyrydcatero mučnův.
Zuří zima třeskutá, Divoce se vichor vztěká, Běda! zlost ta překrutá Padne-li kde na člověka! By byl ohněm přioděn, Bude na smrt sprovoděn. Ai! tam v sněhu na ledě Dvakrát dvadcet mládců sedí, Jich v té smutné besedě Kopa strážců krutých hledí. Tělo sbité od vraha Svlečeno jest do naha. Ach mláď tato přechudá! Jak jí krutá chvěje zíma! Zlý zpěv se jim přehudá, Život se jim ze žil tkýmá. Bože proč jim v bolesti Moc tvá zbytí neklestí? Leč tam podlé jezera Lázně hřejí milodyché; Uchystala nevěra K útrpnosti je tam liché. Ďábla zlostnost protřelá Oblekla se v anděla. Chodí biřic v okole, Lichotivá mluví slova: Nač vám hynout v rozbole? V lázni se vám spása chová; Kdo se Christa odpovíodpoví, Má ráj v lázni hotový. 32 Ale hrdin těchto zbor Nástrahám těm nepodlíhá, Otrapám všem na úkor V mysli výš a výš se zdvíhá; Čím mráz prouze dorývá, Tím víc víra zahřívá. Skřípoty-li zubů jdou Od úst jejich zimou siných? Ó to žalmy svaté jsou Vyšlé z hrudí přehrdinných: Jest nás, pane, čtyrydcet, Dej všem spolu v nebi dlet. Viz tam s nebe andělé! Vítězné jak nesou věnce! Letí věnčit na čele Ony svaté vyvolence. Třidcet devět však jich jest; Kdež ten jeden má svou čest? Ten, ach duše ubohá, Zastysknul si v tuhé muce, Zapomenul na Boha, Ve vrahovy dal se ruce. Anděl jeho zakvílil, Bůh se mu pryč odchýlil. Ale strážce bedlivýbedlivý, Jemuž bylo svaté střehnouť, Cítí pro ty pro divy V sobě oheň víry žehnouť. A se v svatém veselí K svatým oněm přivtělí. Ai i jemu k oslavě Věnec s nebes výše kyne, A v zlé zimy zádavě Duše jeho v slasti plyne. 33 Vně mráz, zima, oznoba, Vnitř všech rájů zásoba. Takto Pán v své dobrotě Prosby hrdin oněch slyšel, Za ušlého v lopotě Jiný k zboru jejich přišel, A tak jenž byl oželenoželen, Počet mučnů docelen.

Panna.
Panna, výtečný spanilosti výkvět, Tvorstva tresť sladká, světa veškerého Růžová páseň, jakovouž v radosti Sličně se poutá. Z Páně když mocných ramenou ta první Panna vybleskla spanilá, tu země Krásy té slastným divením se v hloubi Útroby třásla. S výše blankytné ruměnou se září Slunko usmálo; v přelibém paprsku S hůry sestoupíc tu novou nazírať Dychtilo krásu. Ó co blesk skvostných je perel, co záře Jesti nejdražších kamenů, jimižto Slunce obráží v přelepém polesku Krásy nebeské? Panna vzácnější je nadevše perla, Jest veledražší dyamantu kámen; Jí to obleská přeliba se zračně Páně milostnost. 34 Panno pověčná a rodičko Páně, Jenž panen všechněch korunou se zůveš, Tvou ta důstojnost blažená cnotou se Dostala pannám. Krása jestotná, jakovou se lesknul Tvé duše vnitřek spanilý, s nebeska Jest na jich zástup všeliký ty stáhla Proudy milosti. Ó zoře stkvoucí na panen na hvězdnu, Kvítku přesličný, po sadech nebeských Přeblaze vzrostlý, přelepý panenské Krásy palácu! KdožKdož, když o slavné o panen všech o cti Řeč vodiť hodlá, v blažené ve slasti O tvojich cnostech by zdolal nehousti Prozpěvy chvály? Však tvojí slávou velebí panen se Veškerých hodnost, nebo Pán zamyslilzamyslil, By všechen poklad se vděků panenských V Tobě obíjel.

Do Palestiny.
Ach kde jsou ty časyčasy, Když šly z úst všech hlasy: Pojďme, pojďme pro zbroje, Potáhněme do boje Získat země svaté Pouty pohan spjaté. 35 Oněměla zdávna Řeč ta bohozprávná. Od nevěrných od skotů Dána zem ta v pustotu; Zlá ji tíží kletba, A předc nikdo nedbá. Byla zem ta rájem; Věčným kvetla májem; K útěšnému pohledu Chodil na svou besedu Na ty svaté pláně S nebe anděl Páně. Byla požehnaná Jako rajská panna. Všechnou krásy ozdobou A všech dober zásobou Jako kněžna stkvělá Oplývala celá. A jak nyní zpustla! Buřeň po ní zhustla. Krása její uvadla, Sama celá uchřadla; Již jak chudá vdova Šat si k smrti snová. Ach kdož mně dá zbroje, Bych sňal pouta tvoje? Celou bych tě otavil, Na trůn bych tě postavil, Zdělbych duchy s nebenebe, Aby střáhli tebe. Zas by čest tvá zkvetla Jako nebes světla, 36 Svět by k tobě putoval, Oslavou tě věncoval, Zas bys byla rájem Věčným kvetouc májem. Darmo, duše, toužíš, Darmo se tak soužíš; Tvým-li hlasem vyvolá K životu se mrtvola? Boží jenom mocí Den se rodí z noci. Chceš se vydať v cestu K posvátnému městu? Ai v tvé vlastní dědině Sídlí ona svatyně; V člověcích ji hledej, Tam se k výpravě dej. Napřed k Boží zdobě Cnosti zasaď v sobě; A pak chvátej do světa, Rozruš hříchův teneta, V srdcích-lis ráj zrobil, Palestiny’s dobyl.

Den a noc.
Hádaly se spolu den a nocnoc, Kdoby z nich měl větší v sobě moc. První hněvem celý nekliden Ujal slovo k sestře noci den. 37 „Jak se můžeš dáti semnou v boj? Já jsem světla a ty tmy jsi zdroj.“ Na tu řeč noc v siné plachetce Zvolna bratrovi dni odvece: „„Povahou že mou je tma a mrakmrak, Domnívá se jenom krátký zrak. Hejna sluncí na blankytě mám, Kamže nelze přistoupiti tmám. Rozstru svit jich druhdy po zemi A zlá o mně pověst oněmí.““ Na ta slova se den zasmušil, Sestře noci takto odtušil: „To je sestro marná výchluba, Kde jest noc, tam vládne záhuba.“ Pro řeč tu noc na rozpacích dlí, Ale brzo bratru svému dí: „„Přibyla noc jednou od Otce, U lidí ta sluje vánoce; Když se Vykupitel narodil, Jenžto všecky strasti zlahodil; Tenkráte se záře zastkvěla, Jaká dnem se žádným nerděla. Sestoupila dolů nebesa, RostkvělaRozstkvěla se všechna tělesa. Stý díl slunko se tak nestkvěje, Když se ve vši slávu oděje.““ Na tu řeč den náhle oněměl, A již dále v zporu nekleměl. 38 Pustil z hrudi veškeren svůj hněv, A sám počal o vánocích zpěv: Buď mi zdráva, noci přesvatá, V níž strast všechna lidem odňata. Před tebou dne záře zaniká, Neb tě rozňal světel vládyka. I když všech hvězd světlo pomine, Záře tvá se krásněj rozvine. Ta když den byl slova povídal, Přepokorně k noci pohlídal. Od světla, jímž noc ta vzplanula, Záře blahá na den kanula. A den radostí se roznítil, A teď třikrát jasněj zasvítil.

Trojí rod Páně.
Zdali víš ty duše rozmilá, Kolik porodů pán Christus má? To ti církev na vánoce dí Velíc knězi sloužiti tré mší. Když ta první mše se počíná, Krajina jest v půlnoc odína. Tím se značí pro vše člověky.člověky, Jak se zrodil z Otce před věky. Přepodivný jest ten Páně rod, Nevystíhlý jak hloub morských vod. 39 Jako půlnoc zastírá se tmoutmou, Tak rod ten jest zastřen věčnou mhlou. Nelze dále o něm hovořiť, Přijde se jen nice pokořiť. K druhé mši se tehdy zazvonízazvoní, Když se noc již ke dni nakloní. Druhá mše ta zrána sloužená Druhý porod Christův znamená: Jak se zrodil z panny Marije, Z panny čisté jako lílije. Když on přišel v těle, prchla noc, A den světlý ujal věčnou moc. I rod ten jest divné osnovy, Žádná řeč dost o něm nepoví. Hloub ta vší se mysli zamyká, Ani anděl do ní nevniká. Zázrak jest rod ten všech zázraků, Duch náš stojí tu jak v omraku. Nevystíhlá jest to lásky hloub, Pokory to Boží věčný sloup. Pro tu lásku nechť se člověče Duše tvoje v díky rozteče. Třetí svatá mše se sloužívásloužívá, Když den v jasnotu se odívá. Tím se tobě ten rod naskýtá, Když Pán do duše ti zavítá. V duši lidské hodlá bytovať, Tam mu chrám má člověk budovať. 40 Tam se tobě zas chce narodiť, Duši tvé chce věčně vévodiť. O měj Mariinu útrobu, Pojmi v sebe Páně podobu. Jak den víc a víc se rozžehá, Tak nechť v tobě láska vyšlehá. Proměň docela se v jeho tvar, Oddej se mu napověky v dar. BědaBěda, když Pán tluče na dvéře, A se k němu člověk nebéře! Ale blaženblažen, kdo mu otvírá, A své srdce po něm vystírá. Tomu andělů sněm libě hrá, A on v sobě celé nebe má.

Vánoce.
Den přibyl velký, jakovým nezastkví Nikdy ovzdušný se obor, jakého Andělům nikdáž velebiť nedáno V říši nebeské. Syn Boží s věčným spolubytně s Otcem Mocně vládnoucí, blaženě opustiv Slávy trůn stkvoucí, u lidí uhostit Jal se ochudlých. Jak se noc rdívá přemilým ruměncem, Jitro když vroucím ji retem políbí: Takto tím hostem blažená nachem se Zastkvěla země. 41 Však v nebes sídlech se duchů ješitná Podjalať práznost, ano jim pohaslo Slunko výživné, za jehož svitem jim Vzkvítala bláha. Tu s nebes výšin se berou zapustlých V údolí plačném hledajíce Pána; I v nebes sídlech vysychá blahosti Bez něho žídlo. Tož na betlémských na polích se octnou, Dítě pak prahnouc uvidět se blíže Slítají k jeslem, že nemůže matka Dítěte zříti. I stanou rázem zdivení! Chudé ty Jesle, chlév nuzný – takový palác-li Jesti přístojný k bytu veškerenstva Sloužiti králi? Záře jen bozská vychodí s milostných Dítěti s tváří; s takovou neleskne Jasnotou sluncí se obor slavících Jednotu záře. Tož koří s myslí se nicí, v tajemstev Se snaží vniknouť hlubokou bezednu, Leč namáháním zmožení perutmi Strou si oblíčej. Člověče hříšný! Pokořil se z lásky K tobě Pán věčný z takové, že vniknouť V lásky náramnou hlubokosť chtě anděl Smrtně unývá. O pokoř s myslí se celou, u srdci Příbytek čistý jemu dej; dli v tobě, Jak nebes zhlídá na vodách se blankyt, Páně milostnost. 42

Zpěv tří králů.
Když tří králů veleslavné plémě V zboru stkvělém přišlo do Betlémě, Obuzeno zázračnými zjevy Vzpělo o své bláze svaté zpěvy: „Hledali jsme tebe s dávna Se všelikou duše snahou, Na blankytu hvězda zprávná Vodila nás cestou blahou. Ode vzdáli K tobě králi Vážili jsme cestu K tomu tvému městu. Nalezli jsme tebe, Nalezli jsme nebe. O ty světa kráso, O ty lidstva spásospáso, O ty věčný rájiráji, O ty rájský máji! O všech světů kníže! Palác tvůj ta chýže! Jak jsi se tak sklonil, Blesk svůj pozaclonil. Jasně však s tvé tváře Odlívá se záře, A ten vládný oka tvého vzhled PravíPraví, že ti podroben jest svět, Že již v brzkou dobu Všechnu ďábla zlobu Všemocnou svou kuší Vláda tvoje zruší. 43 O svite, tresti milá všech krás, Přijmi ty dárky malé od nás. Volili jsme o pospěchu Dary tyhle ti v útěchu, Jak nám vnukla předtucha Od svatého od ducha. Ai v zlatě tomhletotomhletom ctíme tebe Jak světa krále a krále nebe. O dej ty nám za to Lásky svojí zlato! V tomhle kadidlekadidle, co libě vonívoní, Srdce se tobětobě, že Bůh jsijsi, kloní. Rozžehni nám, Boží robě, Svatou zbožnost po útrobě. V té pak mirry masti Značíme dav strasti, Jenžto tebe čeká Jako proudní řeka. O! i masť tu přijmi v lásce, Podrob se těch strastí částce, Smiluj nad zemí se nad ubohou, Pošlap hada zlého svojí nohou.nohou.“ Takto u posvátném hlaholu Pěli králové tři pospolu. Díťátko se na ně pousmálo, S dary těmi libě sobě hrálo, Nejvíc láskou čirou Hrálo sobě s mirrou. 44

Na vánoce.
Když se Pán náš zrodil o půlnocipůlnoci, Vyšla hvězda krásná divné moci, Stála v celé kráse nad jeskyníjeskyní, Kdež jsou dleli s Pánem pohostinní. Zborovaly se vše hvězdy druhédruhé, Aby v jesle nahlédaly tuhé, Spočinouce na dítěte tváři Oplynuly divotvornou září. Když se Pán náš o půlnoci zrodil, Tu věk mladý pro svět celý vzchodil. Rozploulo se nebe v sladkou rosu, Slunko zvedlo blíže země osu. Potokové zabudouce ledu Valili se proudem čirých medů, Z hloubí země jako démantové Vyblyskaly v zímě kvítky nové. Rozprostírala se světem vůně, Jak když vzkvěte růže v krásy trůně, Plála záře v slavném ve plápolu, Krásy krás v ní spojily se spolu. Andělové rozhudli se v zpěvy K chvále Pacholete, k chvále děvy. Kdo je slyšel, v nebes slasti tonul, Necítěnou mocí na zem klonul. Čilé ptactvo v slastí takých tísni Zapomnělo na zvuky svých písní, Až hruď jejich blahem otavělá V lásky zpěv se vroucně rozepěla. 45 A máť Panno, neploula jsi v slastislasti, Jaké není na nebeské vlasti? V chlév se celé stěhovalo nebenebe, Aby božsky oblažilo tebe. Neudělíš, matko, nám z těch citůcitů, By se zmohli v duší našich bytu? Poustkou leží niva naší duše, Schromla pro nás lásky Boží kuše. A to dítě, jenž v chlév svinulo se, A směr dává všech těch světův ose, Nedáš pro svou lásku přebohatou Pěstovati nám je láskou svatou? O dej se mu zrodiť v hrudi naší, Láska k němu nech se u nás raší; Pěstovať ho budem láskou tvojí, Láska tvá se s láskou naší spojí.

Pastýři bethlémští.
S podruženou chasou Pastýřové pasou Skotů, bravů plémě Tamto při Betlémě. Pochodeň dne dávno uhasla, Vesmír trval v mlčném hlubokuhluboku, Jak když voda ztuhá v potoku, An zář s nebe pasce užasla. Jaké vládnou nebeské tu moci! Vycházíli slunce o půlnoci? Či se hvězdy slily spolu Chtíc najednou sejít dolů? 46 Tedy slyší slova Z ústa andělova: Nebojte se pastýřové, Zvěstuji vám věci nové: Spasitel se narodil, Ráj se v zemi oplodil. Do Betléma jděte, Odtad ráj ten zkvete. Tož dali pasci se rychle na cestu, A spěchali k řečenému ku městu, Slast jim dala křídlakřídla, Tam nesla je v sídla, Kdežto po anděla Páně po hesle Našli děťátko, co dáno u jesle; Našli a padli na tváře nicí K chvále a ke cti nebes dědici. I vzpěli s anděly písně radosti V čest tomutomu, jenžto sešel s nebe hosti. Lil tě potok plesu jim se z očiočí, Utroba nadchla mocí proročí: Pastýři ty věčný, jenžtos přibyl s nebe, Aj my pastýřové velebíme tebe. Chudí jsme my lidé, darů nesem málo, O co bys se dítě na nás pousmálo! Pastýři ty duší, věčný nebes vládce, Za svůj lid nás přijmi, přijmi za své stádce. Přijmi za své ovce, na pastvu voď vezdy, Před hltavých vlků chraň nás před nájezdy. Což títi bude krušno, pastýrečku malý, Když se krutých vlků zástup na tě vzvalí. Přibijí tě na kříž, rozstrou tvoje ruky, Krev jak náhlé proudy poteče s tvé muky. Snadli milé dítě hruď tvá toho tuší? O ten pláč nám padá přebolestně v duši. Vstaneš opět z hrobu, vstaupíšvstoupíš na nebesa, 47 Nebešťanstvo hlasně pro tvou lásku vzplesá. Takto usmívej se, tak jsi krásné dítě, Takto všickni lidé pozamilují Tě. Nikdy se tak krásně neusmívá zoře, Nejkrásnější růže nerdí se tak spoře. O buď na nás laskav, zvrať k nám blesk svých tváří, Oblij duše naše milosti své září. Tak pěli pasci tito prostomile, A poskytli mu dary ku posile. A když vzal Ježíšek je s úsměvemúsměvem, Šli pastýřové domů s prozpěvem.

Svatá Lucie.
Neviděl’s tu svatou pannu, Lucie se nazývá? Pošla ona tam v tu stranustranu, Kde tkví květná olíva. „Viděl jsem ji; bohem vzňata Před sudími stanula, S obličeje záře svatá Líbezně jí kanula.“ A co onen sudí krutý S pannou svatou rozmlouval, Že se jako pominutý Na ni zlostně prosouval? „Pronášela ona slova K němu silou proročí, Proto jemu pořád z nova Mračilo se obočí.“ 48 Nad děvou když sudí mladou Zuřivost svou vyproudil, Kam pekelnou svojí radou Světici tu odsoudil? „Odsoudil ji strohý sudí K horoucímu zápalu, Z toho však ctné její hrudí Vzdalo Bohu pochvalu.“ Tedy vřelá ohně žíře Schvátila ji v potravu? Za mzdu dáno její víře Takovouto popravu? „Žíře ohně byla žhoucí, Plamen v šíř se rozhostil, Leč duch Boží všemohoucí Ji z té smrti vyprostil.“ Svědectví král nebes tedy Vydal její nevině? Nemohla již pro ty vzhledy Umříti co rekyně? „Moudrost Boží nevyzpytná Zvláštní cestou kráčela, Děva ona neješitná Vlastní krví orděla. Hlava svatá v obličeji Dýkou ostrou obledla, Zbožná ale duše její K nebesům se pozvedla. Přišel anděl v sličné záři Drže palmu s lílijí, A s milostnou ujal tváří Vzhůru svatou Lucii.“ 49

Nedočkavost.
Jaro povzniká již, Slunko jasně svíti; Proč se, krásné kvíti, Vláhou nenapájíš? „Chtělo bych se spojiť Otavnou já vláhou, Však mráz těžkou váhou Nepřestává brojiť.“ Vrať se tedy zpátky Do mateře země, A tam čekej němě Po čas ještě krátký. „Nemohu se vrátiť, Povstalo sémsem skůře, Musím se zlé můře, Mrazu, dáti schvátiť.“ Proč jsi dříve lezlolezlo, Než hojemství květlo? Nebyloby smetlo Morany tě žezlo. „Slyšelo sem zvuky V nitru země černé, Mnělo sem býť věrné Buzením to ruky. Ach byl klam to hrubý! Nepřítel to svůdce Po liché mne půtce Vedl do záhuby.“ 50 Mládeži ty naše Proč jsi nedočkavá? Proč tvá mysl plavá Světem takto plaše? Kolik tebou vlasti Pošlapano semen! Kolik na ni břemen Uvaleno strastí! Kdo ji vzhůru zdvihne? Kdo můž bol jí zhojiť? Kdo ji poukojiť Zámutek ten stihne? Mládeži ty drahá Nebuď plachou dále, Ať nás zlého v mále Nezhubí lest vraha. Jako husa klasuklasu, Jako růže nachu Bez strachu a plachu Dočkej svého času.

Dvě ženy.
Prokvetly dvě růže V sadě všehomíra, Vábné v obou lůže Měla krása čírá. Však z nich jedna svadla, Trn jen ostal od níní, 51 Jen ta druhá mladla Sličněji den po dni. Pro vděk milozrakýmilozraký, Co tkvěl v její řáseřáse, Lnulo nebe taky K její divné kráse. Kvítka nevyskytla Na sadě se světa, Dvou žen divně svitla Krása milokvětá. Jak svit luny skvělé Nad hvězdy jest ctěný, Tak v žen ve všech čele Skvěly se ty ženy. A z nich byla jedna Lunou na úbytě, Smrti do bezedna Propadala hbitě. Když ta zrodila sese, Příroda se smála, Ale v krátkém čase Ostala jak skála. Kde svou zvedla nohu, Zapustl ráj dřevní, Vzdorně proti Bohu Vstali vrazi zjevní. A ta žena druhá Lunou byla v zrostu, Darů Božích duha Stála nad ní v skvostu. Když se na svět brala, Ploulo nebe v nachu, 52 Země v ples se dala Zproštěna jsouc strachu. Ples ten ve přírodě Každým dnem víc zrostal, Svět se v jejím plodě K věčné spáse dostal. Byla na obloze Lidstvu jasná zoře, Za ní v zlatém voze Slunko vyšlo z moře. Ona zimné mrazy Proměnila v máje, A kde byly srazy, Rozkvetnuly ráje. Znášli ženy ony? Jedné jméno Eva, Druhá bez úhony Jest Maria děva.

Smrť sv. Methoda.
Co se to tam hemží cestou k WelehraduVelehradu, Snad to vlastověnky berou spolu radu? Radu spolu berou, kde býť pohostinu, Jak se rozděliti mají o krajinu? Vlastověnky to tam nebdí o domovy, Sedmero to bratrů chvátá k Methodovi. Žádný nerozpráví, po tichu jdou všecí; Což to ukrývají v hrudi tajné věci! 53 Došla jich zlá zpráva náhle o Methodu, Že ho anděl smrti volá k nebes hodu. Proto pospíchají tito věrní chodci, Aby promluvili ještě k svému otci. Tam již docházejí Methodova bytu, Tichost odpovídá smutnému jich citu. Již jsou u vnitř domu, však než k otci stanou, Utírají slzyslzy, jenž jim z očí kanou. Netřpytí to sníh se ve slunečné záři, Skvějí se to vlasy ob otcovu tváři. Tvář co slunko svítí, hlava jak lesk sněhů, Jest to věští prokmyt s nadhvězdových břehů. Na ložci on leží, a má ruce spjaté, Usta pohybují v modlitbě se svaté. A když vidí svatých sedmero těch bratří, S přívětivou láskou s lože na ně patří. A jak obstoupají děti roditele, Tak se vinou bratří k Methodovi cele. Nepadá to rosa na bylinu suchou, Řeč to padá svatá v mysl dobrosluchou. Method jim všem žehná, a se s nimi loučí, A je Christu Pánu ve stráž odporoučí. A jsa blízek smrti, jak hlas jenom zdolá, Horazda tu zvláště k sobě ještě volá. „Dal jsem těmto krajům tebe za biskupa, Jak si vyžádala svatá kněží kupa. Buď jim otcem dobrým, veď si nenádherně, Pas to stádo Páně, pas je vezdy věrně. 54 Kaž jim slovo Boží, kaž jim vezdy právě, Vychovávej národ tento k Boží slávě. Aby náboženství blahodějně kvetlo, Především jim tvého příkladu sviť světlo. Drž se Spasitele, drž se Christa přímě, Drž se také jeho náměstníka v Římě.“ A to povídaje sotva ještě hlesá, A své zraky mroucí zvedá na nebesa. Líbezný to vánek nezavívá z jihu, Jest to šepot duše k nebi na postihu. Poslední z úst prosba Methodovi zněla, Jakoby se palma dechem Božím chvěla. Když duch jeho zbožný opustil svou schránu, Otvíralo nebe pro něho svou bránu. Na rtou však mu ještě libý úsměch tanul, Jakby po nich anděl perutěma vanul.

Smrť sv. Cyrilla.
Svatý Cyrill leží sklíčen v Římě, Neduhu jej obtěžuje břímě. A ten neduh ho jak kamen tíží, S neduhem tím smrť se k němu blíží. Bleskli to tak jasně zamihotal, Slavík-li to sladko zaštěhotal? Nezablesknul blesk to na blankytu, Nezasvistnul slavík v sladkém citu; 55 Zableskla to záře s nebes výše, V záři stoupil anděl Páně tíše. A tu sstoupiv k Cyrillově loži Věstil jemu tajnou radu Boží. Věstil raduradu, jakou Bůh s ním chová, Nepromluvil ale při tom slova. K nebi kynul, perutěma šuměl, Svatý Cyrill dobře porozuměl. Porozuměl, a hned zpíval v slasti O své pouti do nebeské vlasti: „Vejdu Pane, vejdu do tvých dvorů, Obcovati budu svatých zboru. Plesej duše, plesej duše moje, Otevře ti komnaty Pán svoje.“ Nechystá se vojín k zlému boji, Cyrill svatý ke smrti se strojí. Smrť mu sladka, čeká na ni v plese, Ale trudem o svůj národ hne se. A ta bláha, vzešlá jeho zraku, Ukrývá se do žalostných mraků. Jako padá s kvíti rosa hustá, Line řeč se z Cyrillova ústa. Obrací se k bratru Methodovi, Bratrskými vylévá se slovy: „Vím že, bratře, po svém kraji toužíš, An se vrahův nepřátelstvím soužíš. Bratře milý, netuž po svém kraji, Na Moravě pro tě líchy zrají. 56 Na nebeském jsme my na úkolu Pracovali posaváde spolu. Ai já nyní padám na té líše, O jdi bratře do Moravské říše. Láskou zbožnou hoří tam hruď mnohá, Jdi k nim z lásky předobrého Boha. Dokonej to dílo započaté, Připrav Pánu tamto stádo svaté.“ A to praví z celé duše vroucí, Až mu srdce přestávalo tlouci. Šíp to nejde v srdce vojínovo, Ve hruď bratra bratrovo jde slovo. Proniknut jsa s přísahou mu praví, Že se k dílu vrátí do Moravy. Radostí se Cyrill k němu kloní, Líbaje ho slzy slasti roní. A pak objav přítomné své žáky Prosbu k Bohu praví plnou čáky. Pane Bože slyš mě na nebesou; Prosby moje nechť se k Tobě nesou. Nechť tvé oči na Slovanech prodlí, By se nevzňal nikdy v nich blud podlý. Jak to slunko na nebesích svítí, Nepřestávej církev se v nich stkvíti. Dej jim v Římě ctíti církve hlavu, Dej jim v svatém prokvétati mravu. Ne tak labuť při svém skonu pěje, Jak se prosba jemu z ustou leje. 57 A jak slunko padá za obzorem, Tak se loučí Cyrill s učnův zborem. A jak rosa po západu plyne, Tak se z očí učnův slza line. Pochovali v Římě jeho kosti, Chrám Klémentův jeho zbytky hostí.

Mladá vdova.
Aj vdovec snoubí bohatý se tuhle Se vdovou sličnou; vysoký lahodné Révě s toužebnou tuto jilm nabídá Podporu láskou. TaTa, kterouž napřed milovalmiloval, na cestách Družka vezdejších ho odešla záhy Lásky mu svědkův nedadouc; samotným Jilmem on ostal. Leč tata, s níž snoubil se nynínyní, milostná Réva mu v dárek blažený přinesla Tré svěžích hroznův, spanilou to vdovství Svého majetnost. Jak tě jsou líbá věna tahle! Krása Z nich se zastkvívá jako záře jitra, Vděk milý v sličném středu jich milostné Vzal si obydlí. Vdovče přešťastný! Bohatým blažencem Teď se smíš cítiť přesadiv milovně Do svojich hřádků s spanilými krásnou S poupaty růži. 58

Žel.
Kam mám jíti želiť, S kým mám hoře děliť? O mé smutné dumy! Kdož jí porozumí? Lid můj v spánku dřepí, Vašněmi se těpí, Výhost dává Bohu, Jak to snésti mohu? Nekázaná mládež, V církvi svatokrádež, Plémě věrolomné – To jsou muka pro mne. Bol mě proto hněte, Věnec z trní plete, A krev se mi vřelá Proudí dolů s čela. Srdce prudce bije, V oko trud svůj lije, Div-liDiv-li, že ta vláha Prosouti se zmáhá? Prosuj se jen hoře, Prosuj se jak moře, Pohřbi ve své hloubihloubi, Co mě s bolem snoubí. Pohřbi samo sebe, Ať mi vzejde nebe, Ať skvost pravdy svítí, A slast se mi vznítí. 59

Tré lílijí.
V apeninských kolibáchkolibách, Tam mnich bloudí v pochybách, Kdež má najíť přízně Pro velké své trýzně? Chodí sem a chodí tam, Svět mu změněn v mam a klam, Blankyt se mu kalí, Tmou se mu den halí. „Ach můj Bože rozmilý, Tmy hruď moji okryly. UdělUděl, ať již zbudu Toho zlého trudu.“ A tu jakby omámen Sedá sobě na kámen; Leč se opět zmoha Prosí znova Boha. An tak mysl pozdvíhá, Záře se mu namíhá, Jak když prosvit blesku Svitne v tmavou stezku. „Půjdu já v tu zahradu K Egídovi o radu, On jest přítel Páně, On dá lék mé ráně.“ I jde k němu ve chvatu Maje mysl projatu; A již u vrat stojí, Volať se však bojí. 60 Egíd kvíti pořádá, Myšlénky v nich pokládá, Ducha jeho zraky Zří v nich Boží znaky. Kdy tvá bělost, lílije, V srdcích se nám rozvije? A kdy Boží láska, Tvoje, růže, hláska? Tak si smutně povídá, A se maně ohlídá; A tu mnicha spatře Volá: Vítej bratře. Vítej mi v té závěti! Však proč tě zřím truchleti? Co tvou zbožnou duši Takým trudem kruší? „Zbaven jsa všech Božích rad Přicházím sem ve tvůj sad, Duchovní mne nouze Zbádá prouz a prouze. Hrudi mojí nelibá Zmocnila se pochyba, Zda máť nebes krále Pannou byla stále.“ Smutně dí a povzlyká, Žalost jeho velika; K zemi sklopě oči Studem nazpět kročí. Egíd nad tím rozbolem Vzhárá svatým plápolem, V strast se jeho topí, Pak hůl jeho chopí. 61 A hůl vtekna do země Praví jemu v dojemě: Dřív než porodilaporodila, Pannou čistou byla. Kde hůl byla vteknuta, Lílije tam klenutá V bělostkvělém jase Mocně rozvila se. Vtýká hůl v zem na novo A dí opět proslovo: Při porodu Christa Byla panna čistá. Kde hůl byla vteknuta, Lílije tam klenutá V bělostkvělém jase Rozvila se zase. Vtýká v zem hůl po třetí A dí v novém roznětí: Po porodu Slova Čistotu vždy chová. Kde hůl byla vteknutavteknuta, Lílije tam klenutá V bělostkvoucím jase Opět rozvila se. Mnich zře kvítků rozvitírozvití, Plyne v svatém rozčití, A hned s tváří jasnou Pěje píseň hlasnou: Ó nechť všecka nebesa Semnou se již rozplesá, Že tě mohu, Máti, Věčnou pannou zváti. 62 O ty panno přesvatá, Jak jest hruď má projata! O ty svrchovanou Po věky jsi pannou. Mine již mněmě všechen trud, An jest vyšel z mysli blud, Již buď věkostálá Pánu vzdána chvála.

Poutník.
Chodí chodecchodec, chodí Okolo vsi chudé, K mysli sobě vodívodí, Jak s ním dále bude! Odtad do domova Daleko má ještě; Která chýž ho schová Od takého deště? Déšť ten zhusta padá, Bouře lítá zuří, Jak když pustá lada Prosupují tuři. Cesta vede horou, A zle všady klouhá; Jak teď nohou chorou Zkončí se pouť dlouhá? Předc jde dál a dále, O berlu se vzpírá; 63 Z víry v nebes krále Zdárnou sílu zbírá. A již na vrcholu Svá ho jímá chýže; Odtad v blahu dolů Pozírá jak kníže. Jsme my všickni chodci Na té zemské pouti, K nebeskému Otci Máme přistanouti. Palác věčné pravdy Nad skalami kyne, A pouť naše zavdy Roklemi se vine. Pot se line s čela, Stíhají nás bouře, Vstává zloba celá Proti nám v své zpouře. Však dál a dál dlužno Jíti poutníkovi, Komu srdce mužnomužno, Ten si v cíli hoví. O ty síly zdroji, Pohleď na nesnáze, Přispěj mocí svojí Na těžké nám dráze! Ty jsi život pravý, Pravda jsi a cesta, Doveď do oslavy Věčného nás města. Po životě činném Tam nás vezmi k sobě, 64 Ať pak odpočinem Věky věků v Tobě.

Sv. Anton Paduanský.
Kde jest mysl dětinná, Tam dlí svatá nevina, Tam Bůh sídlem jesti, S dušiduší tou se pěstí. Svatý Anton z Padova Byla duše taková, Vzkvétal vždy co dítě Ve mladistvém prýtě. Bývalo mu přeplechou Každého dne potěchou Míle s dětmi hráti, Na klín svůj je bráti. Tu je s láskou háravou Brával v náruč lákavou, Celý slastí plynulplynul, Když je k hrudi vinul. Vinul se vždy k dítětidítěti, Jakoby mu v objetí Dával se své chýže Sám se nebes kníže. Hovor s dětmi zapřádal, O Christu jim vykládal, Jak se pro nás zrodil, Dítětem si vodil. 65 Býti s nimi nemoha Prosil za ně u Boha, By je v matné síle Strážil anděl míle. A šlo mu to modlení Z nebeského nadšení, Jakby v zbožném citu Letěl ku blankytu. Ondy s duší dětinnou Prosil za mláď nevinnou, Nice k zemi klonul, V slzách zbožných tonul. Tu se nebe otvírá, Záře se tu prostírá, Pán co dítě slítá, V náruč se mu skýtá. A on dítě s veškerou Bere k sobě důvěrou, K ústům svým je stíská, Zrak mu slastí blýská. Tu slast Pán mu osnoval, Že ho v dětech miloval. Tož tu k dětem lásku Nese na obrázku. I ty děti zamiluj, K nevinnosti usiluj, Voď je dráhou nebe, Oblaží Pán tebe. 66

Kanut Vel.
Moře, velké moře, Studně v světa dvoře, Kdož se ve svém díle Rovná tvojí síle? Když tě žel jme v hloubi A tě s nebem snoubí, Kdož žve vzdorným čelem Na korábu stlelém? I trůn krále stkvělý Jesti koráb stlelý, A vše zemská sláva Jest jen polní tráva. Duše Kanutova Věci velké snová, A již se půl světa Jemu k nohoum metá. A to moře siné V divém vzdoru plyne. To-li se v svém loži Jemu nepodnoží? Pochlebují rádci Přemocnému vládci: Není, králi, mezí Tvými před železy. Vládneš věcmi všemi Po veškeré zemi, I to moře v děse Moci tvé se třese. 67 Na znak také vlády Ozdobnými řády Tamto na pomoří Skvělý trůn mu tvoří. A když trůn byl spraven, Tož král veleslaven, Všickni sáhli k zbraněmzbraněm, An král sedal na něm. „Boj se moře prutuprutu, Jenž jest při Kanutu! Mocí jeho díla Sklesne tvoje síla.“ Leč to moře jeká, Víc a víc se vztěká, Val se s valem rotí – Trůn se na zem kotí. A král, světa vládce, Zhynouti měl v krátce, Bral ho již val náhlý, Sotva že ho střáhli. Pochlebníkův hlůzy Zmocnily se hrůzy, Až se k svému bludu V zjevném znají studu. Král pak vstana vzhůru V rádců svojich kůru Korunu svou s hrází V moře siné hází. „Jeden jen jest Pánem Nade světa lánem. Chvalme všickni Boha, Jak kdo každý moha.“ 68

Hvězdy na zporu.
Kvítka útlá, milované sestry, Sestoupily spolu ve zbor pestrý; Rokovati měly pospolu O předůležitém úkolu. Nedávno je máti jejich Vesna Ze dlouhého probudila ze sna, Proto ještě růže spanilá S nimi na tom sněmu nebyla. Prostomilé pozemské ty hvězdy Hádaly se mezi sebou vezdy, Která by z nich měla předčiti, Jíž by jiné měly vděčiti. Pro tuto pak pro zavilou hádku Nemohly se srovnať do pořádku, A ač mluvíc z rána k večeruvečeru, Nedosáhly svého záměru. Aj tu jako přemilostné bůže V celém vděku vzešla krásná růže! I hned ji co kněžnu vítaly, A hned zpory všechny přestaly. Kvítka nebes, hvězdy, druhy v noci Přistoupily k veškerenstva Otci: Urovnej nás Otče v rozporu, Která z nás má předčiť v oboru. Jděte dcery, jděte nyní domů, Učiním já konec zporu tomu, V středním noci dnešní hluboku Nadějte se mého výroku. 69 Došla noc ta, došla v tmavém rouchu, O níž dávnost měla jasnou touchu, V níž ctná panna jako růže květ Měla Christa zrodiť na ten svět. O půlnoci vzešla k tomu hodu Přemilostná hvězda na východu, V Betlémě se září přerudou Nad jeskyní stkvěla nad chudou. Umlknuly hvězdy nad tím divem, Zarděly se ve svém zporu křivém, Ve zporu se křivém zarděly, Hvězdě té se nice klaněly.

Večer.
Ai v jak krásném průvodu Stoupá večer v přírodu! V přerozkošném řádu Ujímá v ní vládu. V čarokrásy osnovu Slunko v pouti k domovu Na samé již hloubi S ním se svatě snoubí. Viz tu zlatou obrubu Tkanou k tomu ke snubu, Stkví se stkvostem krále V přebohatém sále. A ten sál jest celý světsvět, Kam tvých očí vzměří vzhled, A v něm co choť pravý Svadbu večer slaví. 70 Hudba hrá jen přetichá K svadbě toho ženicha, Jako šepot duchů, Že jde sotva k sluchu. Po pláni i po stráni Sladké vane šumání, Jak když k lásce zjevu Choť svou líbá děvu. Však ach! již se ubírá, A ples všechen umírá! Panoval jen krátce Král ten v svém paláce. Aj viz tam tu tkaninutkaninu, Již co hrobní halinu Po celém tom kraji Šeré ty mhly tkají! To je rubáš pohřebnípohřební, Jejžto za šat svadební Večer od mateře Od přírody beře. Překrátký ach jenom ples Propůjčen mu od nebes, A již smrti zhlani Padl smutnou daní. Pláčí nad tím nebesa, A vše země tělesa Nad svou samotinou Rosu trudu linou. A ten slavík soukromě Na kvítnatém na stromě Jako po příteli Po večeru želí. 71 Všecko v rychlém poletě Zahynuje na světě, A co nyní zkvítázkvítá, Zítra již květ smítá. Mně-li také zaplane, Když ten večer nastane Mého živobytu, Záře v růžném svitu? O Ty slunko života, Nechť se tenkrát bleskotá Na mou provinilost Odvěčná Tvá milost. Jak svit pozdních červánků, Po mé duše po stánku Rozlož se s Tvé tváře Milosrdná záře. Vlídně Sobě se mnou voď, Přijdi pro mne jako choť; A mne k Svému jmění Přijmi v políbení.

Před zvěstováním.
Úsměvavou tvářitváří U večerní zářízáři Poklekává Máří Jakby při oltáři. Popadala sladká rosa, Prosvitala nebes kosa, Stáť se zdála světa osa. 72 Zála vůně z růžerůže, Jakby krásy bůže Vstalo z nebes lůže. Tedy Máří svatá Láskou k Pánu vzňatá Vzpěla ve slova ta: O ty roso svíží, Již se ten čas blíží, Kdež se spása sníží Ku pozemské chýži. O přijď roso s nebe, O přijď bozský chlebe, Vroucně ždáme tebe. O přijď vůně s blankytu Do pozemských obytů! Přibuď v blahém úsvitu Ke všech slastí pocitu! Na všem kvítí přebohato Rozskvěla se rosa na to, Jak se v slunci stkvěje zlato. A aj divná věsť, Hlava Máří jest Plná stkvostných hvězd. A vše rosy krůpěje Jako od zlatoděje Změnily se na nebeské perly Za osadu Mariiny berly. A aj v jejím čistém lůně Leží růže rajské vůně, Jako na nebeském trůně. Z okolí se ozývá ples, Pěje louka a jásá les, 73 Snesli se s oblohy andělé, Stkví se jich úprava přestkvěle, A z útrob tísně Překrásné písně V slávu a čest Marii Uměle jim se lijí, Jak kdy padá rosa do sněživých lilijí: „Maria buď zdráva! Ty jsi světa sláva, Ty jsi nebes královna, Kdo se tobě vyrovná? Prute z rajských stromů, Sloupe s nebes domu, O jdi, o spěš k domovu, Svadbu tam máš hotovu. Nebes věčný kníže Do tvých útrob chýže Se sborem všech milostí Laskavě se uhostí. O jdi Boží choti, Růže se již brotí, Již se bělá lílije, Jenž se s růží rozvije. Jdi již archo Boží, Pán se v tobě složí. Vlají lásky prapory; Jdi již do své komory.“ A ta píseň znělazněla, Jak když růže stkvělá S vánkem libě šepotá, Jak když slavík klokotá. 74 Prošla Boží děvu slast bohová, Jak ponebesko jenom ji chová. A co dí tajemná toucha, Toho panna již poslouchá. I jde domů v běhutém spěchu, V nitru majíc bohatou těchu, A tam k věčné spáse nám Rozskvěl se v ní Boží chrám.

Nový rok.
Opět zavítá k bydlitelům krajin Zemských nový rok s blankytových polí, Opřen jsa královské o žezlo V úsměvu aj co jinoch se béře. Odkad jsi původ dítě milé vzalo? Kdož jestiť Otcem tobě požehnaným? Jak’s přišlo sem s výšin nebeských Do krajiny studenem zapustlé? Tam kdež se proudí zdroj života stkvělý, Tam kdež z paprsků Pán hotuje světy, Tam z kvítnatých utkána vláken Osnova tvého žití peřestá. O mládče bodrý, posle porad Božích! Což nám donášíš z těch domovů svatých? Hrůzou-li’s obtěžkán, či křídla Tvá kapají blaženosti mannou? Ó jestli hrůzou křídla těhotna jsou, Odlož s mladistvých břímě také plecí; Rozpraš je tam cestou v propasti, Kdež věčitým by morem zaniklo. 75 K rájskému obrať křídla raděj sadu, Živným si obtěž hojně peruť plodem, A s tím skladem příštích blahostí K nám se na pouť milenou uchystej. Tam, kdež v nevadlých harmonií potok Sladkým se plouží troskotem úporech, Spasnou načerpav vláhu, hojně Po zmilených po zemích ji rozlej. Kráčej pozemskem tak jako andělé, Hojným osívej vše krajiny blahem; Kráčej co Bůh dobrý, kde poustka Vládala, ráje milosti ustroj. Pak slávy dojdeš po světě veškerém, Příští s radostnou tobě potomkové Žehnať budou rozníceností, Žertvy budouc z tebe Pánu páliť.

Den želů.
Aj viz tamto pahorek, Kostel na něm stojí, Jest to svatý přídvorek V tmavorouchém kroji. Proč krás kostel pozbaven, Či je k smrti připraven? Pohleď na ten jarý háj Plný mladých stromů, Rozkošný v něm z jara máj Bývá co v svém domu; Proč teď hořem povzdychá? Či mu kořen usychá? 76 Aj tam sličná zahrada Čarovně se svítí, Každým jarem odmladá Překrásné v ní kvítí. Nyní sotva prohlídá; Co je k smutku pobídá? Vzdychá háj a vzdychá sad, Vzdychá kostel také, Jest to lkání plné vnad Přehlubokoznaké. Kdož jest říci ochoten, Čím jich smysl těhoten? O zři na tu větvičkuvětvičku, Jenž tam visí dolů, A slyš tam tu hrdličku, Ta má výklad bolů. Zřejmy její zádumy; Zda hruď tvá jim rozumí? Člověče to žaloba Pro tvé hříchy kvílí, Ducha tvého poroba Jde skrz tvorů žíly. Nebudeš-li se již káť? Máli věčně tvorstvo lkáť? Cítí tvorstvo veškero Vždy tvých hříchův zhouby, Leč co tiché jezero Chová je v své hloubi. Jen když vítr zafučí, Padá hoři v náručí. Aj teď vítr fukotá S hory Kalvarie, 77 Bolestná se tíhota Do žil tvorů lije, A žel druhdy utajen Prodírá se z hloubi ven. Na kalvarské na hoře Andělů zbor klečí, Plynou ze rtů nespoře Truchlivé jim řeči; Kloní v slzách po tváři Se tam k světa oltáři. Druhdy oběť bohatá Na té hoře plála, Láska se tam přesvatá Za vše lidi kála. Tož vzdy v pátek veliký Jdou tam nebes vládyky. Proto žalosť hluboká Z tvorů všech se vine, Proto jako zátoka Po všem kraji plyne. Neb dnes velký pátek jest, V němž Pán nesl za nás trest.

Srdce.
Srdce moje, srdce chladné, O kdy oheň na tě spadne? Oheň Boží, oheň s nebe Rozehřeje-liž kdy tebe? Odevšad ten oheň hoří, Chrámy Boží z hrudí tvoří; 78 A ty ještě ve svém kaze Zabředáš vždy hlouběj v mraze. Zdali’s pošlo z tuhých sněhů, Máš-li sídlo v ledném břehu, Jest tvá bytost pouhá zíma, Že tě láska nezajímá? Avšak jímá tebe láska, Leč ta hříšná světa páska; Ve klopotném pořád letu NaklonuješNakloňuješ se vzdy k světu. Toť-li onen plamen svatý Pro zem tuto Christem vzňatý, Jenž má ve tvém stanu plátipláti, Dokad se v zem nenavrátí? Srdce moje, zhosť se ledu, Zemské lásky zhosť se sledu, Studeno buď k světa slasti, Však hoř vzdy víc k nebes vlasti. Láska zemská jest jen troudem, Svane všechna Božím soudem, Nevzdávej jí hrudi svojí, Číré peklo se v ní strojí. Láska k Bohu – toť tvá bytost, To tvé tužby věčná sytost, Ta tě změní na anděla, VečnýVěčný stan ti v nebi vzdělá. 79

Čemerka.
Potuchnula krása země, Příroda se celá němě Zahloubala spoře Ve hluboké hoře. Máti milá, což ti jesti, Že hruď tvá tu žalost pěstí? Svlec se z toho deště, Vyjasni se ještě. „Sníh se na mne valně mece; Vyjasněla bych však předce, Leč mi síla hyne, A smrť na mne kyne.“ Viz to slunce! na svém běhu Činí perly z toho sněhu, Demant ve své kráse Takto neblýská se. „Ach to moje staré oko Zakrylo se přehluboko, Slzy stuhlé mrazem Oblily je mazem.“ Učiň, mátě, učiň zprosta, Zhosť se zlého toho hosta! Nač se hruď tvá trápí A zrak v slzách stápí? „Učinila bych to ráda, Zašla mně však všechna vláda, Padši v mrazu pruhla Na věky jsem stuhla.“ 80 Nebude to na pověky, Vzejdou tobě nové vděky, Přijde libá vesna Probudit tě ze sna. Slzami pak, jež teď roníš, Celá v kráse poosloníš, Z každé slzy seté Kvítko tobě zkvete. Odemladneš jako panna Všechnou zdobou uchystaná, Svět ti vzpěje slávu, A se v tvou dá správu. Stará máť se pousmála, Rozstkvěla ji příští chvála, A té slasti dítko Bylo pěkné kvítko. Pode sněhem kvete ono, Na hrudi jí leží vonno, Šepot jest to sladký O náději matky.

Kvítí zimní.
„Zíma, tuhá zíma Život v pouta jímá, Ach kdy s růží lílije Se mně v sadě rozvije.“ Pohleď, milá děvo, Kvítí všady jevo; Na oknách-liž nekvete Každým ránem rozseté? 81 „O to plané kvítí! Chvíli jenom svítí, Mráz má ve svém průvodu, Slunci brání průchodu.“ Tož jen vyjdi z domu A zři větve stromů, Ze stříbra se vysoce Kvítí na nich leskoce. „Kvítí jest to ladné, Ale náhle vadne; Když jih na ně pokyne, Hned jich krása pomine.“ Vím já lepá kvítka, Věčné krásy dítka, Vzešla v Boží zahradě, V božské kvetou ve vnadě. „Tamliž na oblohu Pro ně jíti mohu, Kdežto seraf stráží rájráj, V němž vždy kvete věčný máj?“ O jen k církvi hlídej, Od ní kvítí zvídej, Kvítka lepá nadčitě Chová na svém blankytě. Kvítka tato krásná Boží lásky hlásná Vzešlá z Boží květnice Svatí jsou a světice. Děva oči klopí, V myšlénkách se topí; A tu v její sličnou tvář Zbožnosti se vkrádá zář. 82 I jde pro tu vnadu Do svatého sadu; Mysl její dětinná ZříZří, kde která květina. A kde jenom můžemůže, Všady sbírá růže, Růže lásky zvroucnělé Mučenictvem ordělé. A tam v zbožném díle Lílije zas bílé – Panen svatých čistotu – Klade v kytek lepotu. Což se jí tu děje, Že se sladce chvěje? Povstává jí v hrudí ráj, A v něm kvete věčný máj. V Boží věčné kráse Porozkochává se, V slast se svatou pohrouží, Pro zimu již netouží.

Holubičí národ.
Holubinka sedí na jabloni suché, Na ní pořád želí v písni jednoduché. Píseň jednoducha, ale k srdci vchodí, Že se z projatého bolem srdce rodí. Holubinko milá, oč hruď tvoje želí, Čili zasáhnuly ostré tebe střely? 83 „A té hrudi mojí střela nezasáhla, Ale křídla moje kouřem poosmáhla.“ Proč jsi posedalaposedala, kde kouř žene vzhůru? Po čirém jsi měla polétali zvůru. „Však jsem polétala po pšenici v poli, Leč mě nepohoda svedla do zlé zmoly. Octla jsem se maně tamto u supouchu, Tam jsem pokálela sobě čistou rouchu.“ A což při tom ohniohni, což se dálo při něm, Či tě znevolnily k bídným otrokyněm? „Obydleli jámu podivíni hosti, Přepalovali jsou člověčí tam kosti. Kouřem tím mi tamto křídla očaděla; Ach že jsem se málo na pozoru měla!“ Blažena ty’s ptice, mala škoda tvoje, An jsi šťastně ušla zlého toho rojeroje. Také u nás nyní v nevěrecké sluji Spráchnivělé kosti h čárůmk čárům přepalují. Přepalují kosti náuk starodávných A z nich snují žezlo stanov světosprávných. Tak se ty můj lide, lide holubičí, Tak se na tvou zhoubu vrazi tvoji cvičí. BědaBěda, utkneš-li se o ty jejich čáry, Za nedrahně časův obejmou tě máry. Leč ty’s holubice, národe můj milý, A jen posud křídla tobě osmudily. Uleť, ptice milá, vrahův oněch sídla, Nenadarmo vzrostla duchovní ti křídla. 84 Uleť na strom Boží, na posvátnou palmu, A vzpěj tamto Bohu píseň věčných žalmů.

Růže duchovní.
Růže rozkvetlá v suchopáru vadla, Tož děva sličná – to její po kráse Sestra – ji v něžné svlažila k novému Rozkvětu lásce. Eihle krásnější uvadá tu růže! Ach duše, tvorstev všelikých to výbor, Nemravův hříšných se puchem přemocným Smrtně zatýká. Proč se nestáváš pramenem životným Té duši strastné? Hojivý do rány Proč tuhé balsam neleješ, morová než utkne Zhoubně ji rána? Ach ty se zdráháš! Ledovou korou ti Srdce obtáhlať mrazivá netečnost, Lásky odtamtud spanilé sežehši Síji mladistvou. Roznětiž božskou v hrudi své milostnost, A vkapej s láskou v lupení uvadlé Vláhu obléčnou, a radostně zkvitne Růže duchovní. 85

Vánoce.
Aj vzchází přemilé slunko na blankytu, Jak statný bohatýr z brány rubínové, Hvězd zástup je provází Jak slúhův družina stkvělá. Noc černá v zimavých se v krajinách děsí, Jiť jmou touchytouchy, že již žezlo se jí skruší; Tak vzchívávzchvívá pro šemetné Království se tyran strachem. O slavný dni! Tebeť svrchovaný nebes Pán seslal v slzavé bezblaha údolí, Ty’s strávil tmy sudebné, Vesmír v ráj proměněn tebou. Andělský tebe aj zbor provodí v stany Zemské prozpěvujíc slastiplné zpěvy, Blankyt v nach se obrátil A vzduch v hudbu milozvukou. Již teď pravdy Boží, již se Boží cnoty Rozlívá obzorem záře milostivá, Bláha s brány nebeské Usmívá ze otevřené. Již teď láska Bohem vyplozená v světě Vztýká svůj praporec k oblaze národu, Odmladlá na horách se Věčných čáka zakotvuje. O tož zhyň všeliké po světě bezpraví, Již povztyč ratolest pravdo olívovou; Andělská se usídli V člověckých nevino v dolích. 86

Dušičky.
Matka příroda se v rakev kloní, Smutná lípa lupení své roní, A je za daň stele vůkol po ní. O přírody pomíjivé kráse Tajný vzdychot vůkol rozlíhá se, Jak když želí mátě v smutné řáse. A ten vzdychot tamto k dušem vniká, Kdež jich obor hořem hlasně vzlyká, An je hlodá strázeň převeliká. A co duše ony čijí na to, Zda jich srdce též je hořem vzňato? Ty se těší, těší přebohato. Sestry milé, radujme se v Pánu, Vzejde světlo pro tu naši schránu, Pán otevře nám svých nebes bránu. SlyšteSlyšte, jak se člověk za nás modlí, Všickni se v tom v lásce pro nás shodli. O ty hlase blahý, prodli, prodli! A tu ticho vládne po vůkolí, Pozorují všecky na hlaholyhlaholy, Jenž z pozemských vnikají sem polí. Jsou to žalmy, jež lid zbožný pěje, An dle posvátného obyčeje Dušiček památku mile děje. Duše slyší, a teď pléší z hlasna, Že již přijde pro ně doba spasná, An již vzchází nyní záře jasná. 87 V očistcovém aj již kraji svítá, Pán jim milost z prosby lidí skýtá – S olivou k nim anděl s nebe slítá. Poďte duše, již jest dost těch strastí, Poďte duše do nebeské vlasti, Modlitba vám zděla věčné slasti. Dí ta slova anděl po nebesku V nadhvězdovém celý tona blesku, A je vábí na blaženou stezku. Nebes brána se jim odevírá, Obor duší v ni se poubírá, An zní píseň nebešťanů čírá.

Růže a réva.
Stála růže, stála Podlé vinohradu, Přerozkošnou zála Z útroby své vnadu. Stála jako v pýše Králka na svém trůně, Jakby krásy říše Spolehla jí v lůně. Viděla to z dolu Réva libosvorná, Projádřila v bolu Slova přepokorná: „Královna ta růže Sluncí, hvězd je družka; 88 Což má tvárnost může? Já jsem jenom služka. Ach že se tak nice Plazím jako v stáří, Že té milostnice Nemohu zříť tváří!“ Aj tu vinař spěje, Nese kolů mnoho; Což ta réva chvěje Radostí se z toho! Od země ji zvedá, Ke kolu ji váže; A již réva hledáhledá, Co jí srdce káže. Vidouc v lesku zoře Kněžnu krásy kvésti, Jme se u pokoře Řeč k ní vděčnou nésti: O jak proskvívá se, Jak ji krása šatí! Kdož se jí v té kráse Může vyrovnati? Královna jest ona, Kněžna velestkvoucí, A dvůr její koná Vůně přeliboucí. Což já láskou hořím K tobě květin perle! Což se nice kořím Mocné tvojí berle! 89 Pokoru tu vnímá Anděl květin strázce, Tedy k révě zpříma Zamlouvá se v lásce: V skromné lásky vetu Zvláštní šperk máš míti, Bude se z tvých květů Rajská vůně líti. Chvěje se tu réva, Slast jí plyne v lůně, Z prsou povylévá Milostná se vůně. A ta vůně líbá Zeje toho času, Když se růže hýbá K slavičímu hlasu. Příbuzny jsou sobě Réva s růží kněžnou, Proto láskou obě Milují se něžnou. Stejnou světu dobou Rozkoše z nich kanou, Stejným časem z obou Sladké vůně vanou.

Na jeseň.
Přírodo ty krásná, Proč tvé roucho siné? Či mně chceš býť hlásnáhlásná, Že vše krása mine? 90 Mine, mine jistě, Jest to všady zříti; Dí svět v každém listě, Že mu jesti mříti. Vítr v stromech kvílí Přetesknými šumy, Ví-li o tom, ví-li, Že hrá světa dumy? Potok šplouná tíše Ke smrtnému sňatku, Jak by ze sna říše Bál se zbudiť matku. Lípa v nepaměti Lupení své smítá, Vyrudlé ty děti Zem matersky vítá. Jediné jen boří Zeleň svěží třímá, Stejně jemu dvoří Léto jako zíma. S kým se, srdce moje, S kým se volíš družiť? O vol na zlé boje Jako bor se stužiť. Nedávej si čáku Jako lupen sroniť, Nedej od mudráků V důvěře se boniť. Jeřáb čas svůj tuše V pouť se dává světem, Znáš-li milá dušeduše, Co svým jeví letem? 91 Stálá zeleň borů, VěstVěst, již luňák slouchá, Zemských jest to tvorů O věčnosti toucha. Toucha tato sladká Borem, ptákem mane, Příroda ji matka K dětem svojim vane. Tvorstvo o té bláze Věstí jako ze sna, K tužebné jim báze Nezasvitne vesna. Jest to Mojžíš němýněmý, Jenžto k pouti svítí, Ale v svatou zemi Sám nemůže vjíti. Ty’s však ptice Boží Vyšlá z jeho dechu, Po zimném tom hloží Věčnou ti dá těchu. Zbyvši těchto sněhů Pozemského stáje Dojdeš věčných břehů Nebeského ráje.

Nenadálost.
Potuchala světla na blankytném dvoře, Tma se prosypala po vší po prostoře. Ulehla tma také po zlých po útrobách, Ježto přemýšlely o nebožných zlobách. 92 Byl muž v městě Myře, dřevo spráchnivělé, Tři on dcery choval – růže rozestkvělé. Růže, milé růže, ach již uvadnete, Již se vichor divý s mrazem na vás mete. Vichor – to zlý otec, proti nebi laje; A mráz vysvědivý jeho lakota je. Za dne ještě dává vichor růžím zkvítať, Večer chce jich krásu nelitostně smítať. Dcery moje sličné – to mé pěkné jmění, Nad zlato a stříbro krása jich se cení. A to přemítaje věci nectné snuje, A ta duše jeho pekelná jest sluje. Smiluj se ty nebe nad růžemi těmi, Chlípa krásu jejich přitkne věčně k zemi. A ty jeho dcery na kolenou prosí, Jak když v parnu letním želá růže rosy. Otče, dobrý otče, nedej nás v plen lůze, Ach my dcery tvoje zhyneme v té hrůze. Ale otec jejich žzíravázžíravá jest žára, Posupně ty dcery, posupně je kárá. Trne anděl strážce, trne ve své lásce, Že chce rodným dcerám otec býti v zkázce. O vy sličné růže nade všechny chvály, Zda vás mrazné jíní, zda vás předce spálí? Již se doba blíží, kde to jíní padá, Potuchne ta vaše, potuchne ta vnada. Slunce se již kloní, rosa se již roní, O pohromě vaší, již jde pověst o ní. 93 Leč hle! noci této nenapadá jíní; Což to nebe dobrédobré, což to s vámi míní? Z jihu vánek věje, s nebe padá vláha, Otavena bude vaše vroucí žáha. An ty dcery tonou v usedavém pláči, SlyšSlyš, tu kdosi venku právě k oknům kráčí. Kdož se to sem béře? Jest-liž to zběř ona? Panenství děv oněch, již-li ono skoná? Není to zběř žádná, tak zběř nevyhlíží; Ej jak k tomu oknu, jak se vlídně blíží. Nejde to zběř ona, a jde muž to svatý; Láskou-liž jest také k sličným děvám jatý? Na okno on nyní z volna poklepává, Jak když milý milé známku příští dává. A šel tlukot tento, šel on z vroucí lásky, Nevšak z oné zemské, jižto stihnou vrásky. Byl to oheň láskylásky, jenžto v nebi hoří, Jíž jat seraf tvorci v nebesích se koří. I jde děva k oknu třesouci se strachem, A již zbledá a již zalívá se nachem. Odhrazuje okno, sotva při tom dýše, A tu vnímá slova, jenžto plynou tíše: Vezměte ten dárek, jest to věno s nebe, Děvy moje sličné držte cudně sebe. Sotva toto praví a již z očí mizí, Zanechal těm děvám samo zlato ryzí. Kdož byl tento dárce, jak znal děv zlou dobu? A proč dal své dary v takém ve spůsobu? 94 Bylli posel Boží, byl to anděl s hůryhůry, Jenžto děv se ujmout přišel v zemské zvůry? A to nebyl anděl s nadhvězdové báně, Mikoláš to konal, svatý biskup Páně. Stál co anděl Boží po svém po úřadu, Zprostil duše necnot, zbavil těla hladu. A Bůh mu dal milost pro tu jeho lásku, Že se ročně dává k dětem na procházku. K modlitbě je mívá, k ctnosti ponabádá, A jim za to darů přehojně nakládá. Ó pojď k dětem našim, nalož jim těch darů, Nalož jim těch darůdarů, jenžto nejdou k zmaru.

Samota.
Samoto ty svatá, léku pro člověka! Dychtivě duch na tě hlukem umdlý čeká. V porobu ho jímá svět svou vládou lichou, A ty zvůli vracíš zas mu berlou tichou. Tu se s světem žehná, v sobě uzavírá, K světla všeho dárci roztouženě zírá. Nice se mu klaní, v nitro své ho vítá, V oběť líbou jemu celého se skýtá. A Pán světla hledí k oběti té s láskou, A ji zasvěcuje milostímilosti své páskou. Tož k té duší schodí, stánek si v ní volí, A co s přítelkyní důvěrně s ní stolí. 95 S besedou svou sladkou nebe své jí nese, A ta duše svatá v rajském tone plese. Slasti nebes ssaje, na vše zapomíná, K Pánu zahořuje ohněm serafína. Přeblažená dušeduše, jenž tím ohněm plane, Jejíž středem čistým jen Pán nebes mane! Jenž se k němu toulí jako k matce dítě, Jako chodec bludný touží po úsvítě! Duše moje drahá, proč předc nemáš dosti, Když Pán nebes věčný u tebe se vhostí? Proč tvůj tlukot ještě jiných věcí žádá? Což se v Bohu blahost všecka nezakládá? Nejsiliž ty milou Hospodina dcerou Zdobnou z jeho lásky zdobou tisícerou? Pro sebe on stvořil na počátku tebe, Proč chceš hledať ještě jinakého nebe? Jiného však není, leč jest všady peklo, To by tebe jistě do svých strastí smeklo. Oddej se již Bohu, dej mu celou vládu, Nemívej Bůh v tobě se světem již vádu. Svět ten marný zhyne se vší slávou svojí, Jen kdo v Bohu vkotven, věčně pevně stojí. 96