Nenadálost.

Nenadálost.
Potuchala světla na blankytném dvoře, Tma se prosypala po vší po prostoře. Ulehla tma také po zlých po útrobách, Ježto přemýšlely o nebožných zlobách. 92 Byl muž v městě Myře, dřevo spráchnivělé, Tři on dcery choval – růže rozestkvělé. Růže, milé růže, ach již uvadnete, Již se vichor divý s mrazem na vás mete. Vichor – to zlý otec, proti nebi laje; A mráz vysvědivý jeho lakota je. Za dne ještě dává vichor růžím zkvítať, Večer chce jich krásu nelitostně smítať. Dcery moje sličné – to mé pěkné jmění, Nad zlato a stříbro krása jich se cení. A to přemítaje věci nectné snuje, A ta duše jeho pekelná jest sluje. Smiluj se ty nebe nad růžemi těmi, Chlípa krásu jejich přitkne věčně k zemi. A ty jeho dcery na kolenou prosí, Jak když v parnu letním želá růže rosy. Otče, dobrý otče, nedej nás v plen lůze, Ach my dcery tvoje zhyneme v té hrůze. Ale otec jejich žzíravázžíravá jest žára, Posupně ty dcery, posupně je kárá. Trne anděl strážce, trne ve své lásce, Že chce rodným dcerám otec býti v zkázce. O vy sličné růže nade všechny chvály, Zda vás mrazné jíní, zda vás předce spálí? Již se doba blíží, kde to jíní padá, Potuchne ta vaše, potuchne ta vnada. Slunce se již kloní, rosa se již roní, O pohromě vaší, již jde pověst o ní. 93 Leč hle! noci této nenapadá jíní; Což to nebe dobrédobré, což to s vámi míní? Z jihu vánek věje, s nebe padá vláha, Otavena bude vaše vroucí žáha. An ty dcery tonou v usedavém pláči, SlyšSlyš, tu kdosi venku právě k oknům kráčí. Kdož se to sem béře? Jest-liž to zběř ona? Panenství děv oněch, již-li ono skoná? Není to zběř žádná, tak zběř nevyhlíží; Ej jak k tomu oknu, jak se vlídně blíží. Nejde to zběř ona, a jde muž to svatý; Láskou-liž jest také k sličným děvám jatý? Na okno on nyní z volna poklepává, Jak když milý milé známku příští dává. A šel tlukot tento, šel on z vroucí lásky, Nevšak z oné zemské, jižto stihnou vrásky. Byl to oheň láskylásky, jenžto v nebi hoří, Jíž jat seraf tvorci v nebesích se koří. I jde děva k oknu třesouci se strachem, A již zbledá a již zalívá se nachem. Odhrazuje okno, sotva při tom dýše, A tu vnímá slova, jenžto plynou tíše: Vezměte ten dárek, jest to věno s nebe, Děvy moje sličné držte cudně sebe. Sotva toto praví a již z očí mizí, Zanechal těm děvám samo zlato ryzí. Kdož byl tento dárce, jak znal děv zlou dobu? A proč dal své dary v takém ve spůsobu? 94 Bylli posel Boží, byl to anděl s hůryhůry, Jenžto děv se ujmout přišel v zemské zvůry? A to nebyl anděl s nadhvězdové báně, Mikoláš to konal, svatý biskup Páně. Stál co anděl Boží po svém po úřadu, Zprostil duše necnot, zbavil těla hladu. A Bůh mu dal milost pro tu jeho lásku, Že se ročně dává k dětem na procházku. K modlitbě je mívá, k ctnosti ponabádá, A jim za to darů přehojně nakládá. Ó pojď k dětem našim, nalož jim těch darů, Nalož jim těch darůdarů, jenžto nejdou k zmaru.