Sv. Vojtěch.
Kvete u Libice v divné kráse louka,
Kdož se to tam po ní v říze skvoucí blouká?
Anděl-li se to tam ku člověku blíží,
Aby poulevil lidem v hořké tíži?
Kdybyto byl anděl sešel v zemská sídla,
Skvěla by se jemu na ramenou křídla.
22
Ale to tam kráčí Střezislava knění,
Zbožnější a krašší nad ní v zemi není.
Příroda se v květě na ni pousmívá,
Leč i jí se duše květem přiodívá.
Pod svým srdcem nosí tíži veledrahou,
Nad královny všechny pokládá se blahou.
A jde tamto lukou ku kapličce v lese,
A hruď její celá slastí zjevnou hne sese.
Již tam nyní kleká, již tam nyní prosí
Za sebe a dítědítě, ježto v hrudi nosí.
Modlitba z úst plyne jako ranní vůně,
Pacholátko zdá se jásať v jejím lůně.
An se do modlitby ubrala tak z cela,
Brána budoucnosti se jí otevřela.
Vidí žebřík stkvělýstkvělý, jenžto k nebi sáhá,
Nebeských se duchů na něm vine dráha.
A to dítě svoje vidí zhůru lézti,
Vidí od andělů ku Pánu je nésti.
A Pán milostivě dítě její vítá,
Za odměnu z kvítí korunu mu splítá.
Ale s kvítím také šípky, hlohy pojí,
Dítěti tím věncem spolu bolest strojí.
Pohnula se náhle Střezislava bolem,
Pohnulo se dítě v hrudi její spolem.
Ukápla jí slza horká jako žíře,
A zemzem, na niž kleklaklekla, zdála se býť pýře.
Leč ta duše zbožná nicej ještě kleká:
Přijmu Pane kalichkalich, jenžto na mne čeká.
23
Nechápala zcela věci té v tom čase,
Ale vůli Boží zhola oddala se.
A tu budoucnosti zavřely se dvéře,
Střezislava domů v pokoji se béře.
Kde těch nohou jejích pochod zašepotal:
Zašuměla lípa, slavík zaštěhotal.
A když přišla domů, podlé Boži vůle
Materský jí život zastihnuly bůle.
A když pacholátko zrodilo se ráno,
Tedy bylo jméno Vojtěcha mu dáno.