Do Palestiny.

František Sušil

Do Palestiny.
Ach kde jsou ty časyčasy, Když šly z úst všech hlasy: Pojďme, pojďme pro zbroje, Potáhněme do boje Získat země svaté Pouty pohan spjaté. 35 Oněměla zdávna Řeč ta bohozprávná. Od nevěrných od skotů Dána zem ta v pustotu; Zlá ji tíží kletba, A předc nikdo nedbá. Byla zem ta rájem; Věčným kvetla májem; K útěšnému pohledu Chodil na svou besedu Na ty svaté pláně S nebe anděl Páně. Byla požehnaná Jako rajská panna. Všechnou krásy ozdobou A všech dober zásobou Jako kněžna stkvělá Oplývala celá. A jak nyní zpustla! Buřeň po ní zhustla. Krása její uvadla, Sama celá uchřadla; Již jak chudá vdova Šat si k smrti snová. Ach kdož mně dá zbroje, Bych sňal pouta tvoje? Celou bych tě otavil, Na trůn bych tě postavil, Zdělbych duchy s nebenebe, Aby střáhli tebe. Zas by čest tvá zkvetla Jako nebes světla, 36 Svět by k tobě putoval, Oslavou tě věncoval, Zas bys byla rájem Věčným kvetouc májem. Darmo, duše, toužíš, Darmo se tak soužíš; Tvým-li hlasem vyvolá K životu se mrtvola? Boží jenom mocí Den se rodí z noci. Chceš se vydať v cestu K posvátnému městu? Ai v tvé vlastní dědině Sídlí ona svatyně; V člověcích ji hledej, Tam se k výpravě dej. Napřed k Boží zdobě Cnosti zasaď v sobě; A pak chvátej do světa, Rozruš hříchův teneta, V srdcích-lis ráj zrobil, Palestiny’s dobyl.

Kniha Růže a trní (1851)
Autor František Sušil