Den a noc.
Hádaly se spolu den a nocnoc,
Kdoby z nich měl větší v sobě moc.
První hněvem celý nekliden
Ujal slovo k sestře noci den.
37
„Jak se můžeš dáti semnou v boj?
Já jsem světla a ty tmy jsi zdroj.“
Na tu řeč noc v siné plachetce
Zvolna bratrovi dni odvece:
„„Povahou že mou je tma a mrakmrak,
Domnívá se jenom krátký zrak.
Hejna sluncí na blankytě mám,
Kamže nelze přistoupiti tmám.
Rozstru svit jich druhdy po zemi
A zlá o mně pověst oněmí.““
Na ta slova se den zasmušil,
Sestře noci takto odtušil:
„To je sestro marná výchluba,
Kde jest noc, tam vládne záhuba.“
Pro řeč tu noc na rozpacích dlí,
Ale brzo bratru svému dí:
„„Přibyla noc jednou od Otce,
U lidí ta sluje vánoce;
Když se Vykupitel narodil,
Jenžto všecky strasti zlahodil;
Tenkráte se záře zastkvěla,
Jaká dnem se žádným nerděla.
Sestoupila dolů nebesa,
RostkvělaRozstkvěla se všechna tělesa.
Stý díl slunko se tak nestkvěje,
Když se ve vši slávu oděje.““
Na tu řeč den náhle oněměl,
A již dále v zporu nekleměl.
38
Pustil z hrudi veškeren svůj hněv,
A sám počal o vánocích zpěv:
Buď mi zdráva, noci přesvatá,
V níž strast všechna lidem odňata.
Před tebou dne záře zaniká,
Neb tě rozňal světel vládyka.
I když všech hvězd světlo pomine,
Záře tvá se krásněj rozvine.
Ta když den byl slova povídal,
Přepokorně k noci pohlídal.
Od světla, jímž noc ta vzplanula,
Záře blahá na den kanula.
A den radostí se roznítil,
A teď třikrát jasněj zasvítil.