Čemerka.
Potuchnula krása země,
Příroda se celá němě
Zahloubala spoře
Ve hluboké hoře.
Máti milá, což ti jesti,
Že hruď tvá tu žalost pěstí?
Svlec se z toho deště,
Vyjasni se ještě.
„Sníh se na mne valně mece;
Vyjasněla bych však předce,
Leč mi síla hyne,
A smrť na mne kyne.“
Viz to slunce! na svém běhu
Činí perly z toho sněhu,
Demant ve své kráse
Takto neblýská se.
„Ach to moje staré oko
Zakrylo se přehluboko,
Slzy stuhlé mrazem
Oblily je mazem.“
Učiň, mátě, učiň zprosta,
Zhosť se zlého toho hosta!
Nač se hruď tvá trápí
A zrak v slzách stápí?
„Učinila bych to ráda,
Zašla mně však všechna vláda,
Padši v mrazu pruhla
Na věky jsem stuhla.“
80
Nebude to na pověky,
Vzejdou tobě nové vděky,
Přijde libá vesna
Probudit tě ze sna.
Slzami pak, jež teď roníš,
Celá v kráse poosloníš,
Z každé slzy seté
Kvítko tobě zkvete.
Odemladneš jako panna
Všechnou zdobou uchystaná,
Svět ti vzpěje slávu,
A se v tvou dá správu.
Stará máť se pousmála,
Rozstkvěla ji příští chvála,
A té slasti dítko
Bylo pěkné kvítko.
Pode sněhem kvete ono,
Na hrudi jí leží vonno,
Šepot jest to sladký
O náději matky.