Což se těším v nejhlubší své duši,

František Sušil

Což se těším v nejhlubší své duši, Což se těším v nejhlubší své duši,
Že žně blaží naše podkrají; Žita moje ovšem nezrají, Leč si duše jiných slastí tuší. Rozkošných-liž zpěvů tvoje uši Z polí oněch nepojímají? Z bouří času jako podtají Odkazem nás došly po Libuši. Slyš jen! Pojí se v nich rosa s mannou, Růže vonné z nich svou sladkost vanou, Krása s hudbou slaví spolu sňatek. Z přemilostných zpěvu toho vratek Blaženosti rájské pro mne kanou, Toť mé žatvy, to můj celý statek. 147

Kniha Růže a trní (1851)
Autor František Sušil