Naše řeč co vdova v nestateči

František Sušil

Naše řeč co vdova v nestateči Naše řeč co vdova v nestateči
 Dychotala oprostiteleo prostitele; An ty’s jak rek statný uměle Přeťal pouto její mužnou sečí. Ej jak tobě díky vřelé svědčí Majíc bobek slávy na čele; Kloníc hlavu v záři zardělé Úsměvem co bohyně ti vděčí. Zásluh těch ti nemůž odníť žádný, Milovaný otče Jungmanne; Ty si’s uzdil pomník věkovládný. V dobách slastí, v dobách hořkých strastí Národ tobě vděkem poplane, A tvá paměť zajde jenom s vlastí.

Kniha Růže a trní (1851)
Autor František Sušil