Vítej dešti, vítej roso milá,

František Sušil

Vítej dešti, vítej roso milá, Vítej dešti, vítej roso milá,
 S tebou po ty smutné nečasy V nejvnitřnějším nitru souhlasí Utroba ta moje roztoužilá. Bolest se v mé duši rozvodnila, Hoře s hořem pořád zápasí, Slzy duši slouží v opasy, V zlaté spony – lkání zasmušilá. A tak pláči, tak má duše kvílí, Brzo-li se k mému národu Pravá blahost s nebes polí schýlí. Stoná lid, bol jeho nehne žádným, Každý množí jeho nehodu, A syn vlastní jest mu vrahem zrádným. 157

Kniha Růže a trní (1851)
Autor František Sušil