Noc padala! na větvích oliv tíží;
v hloub dumy Krista duch se těžce hříží
a v teskných myšlének pluh pevně vpřažen
sem dovlekl se – až v mech padnul sražen;
noc smutku těžce padá k jeho nitru:
zde zašlé dětství dni – tam dálka k jitru
a kolem noc – tmy ňadra jeho spjaly
a bolest všech se na bedra mu valí;
hřích, jehož se vždy v děsu štítil,
již duši jeho v tvrdé spáry chytil,
trysk’ slinu v ideál, jejž v duši choval;
chlad sklamání mu celým tělem provál.
Chtěl zvolat: Otče, vem ten kalich opět,
a jeho rtové dovedli jen chropět.
Kdos’ semknul jeho duši, zlomil síly
a vedl ji vstříc k neznámému cíli;
v tom tichu velikém zde vedle stanul
tmy nechal na se vlát a věčna vanul
dech z něho; stínem v stínu tu se mihal,
zrak zděšený jej v utajení stihal,
má přísný hled a tvrdý, v hloubi bodá,
rve city slabé, kdo se jemu poddá,
on béře jej svou obět, nezhrdá jí
a oltáře krev do krůpěje ssají,
až rohy, kam až teplým proudem střiknou,
v tom nachu „Hallel“ do čtyř stran mu křiknou.
Tys řekl dám, on beru odpovídá,
již vyhléd’ oltář Tobě, kam tě vydá,
teď stojí zde stín vedle stínu tvého,
tvůj došel čas, teď přišla chvíle jeho! –
Pad’ Kristus k zemi – dlouho ležel siný,
když hlavu zved’, pryč byly těžké stíny
a měsíc planul, hvězdy táhly z břehů;
na skráni Krista jako růže v sněhu
pot krvavý se chvěl – jak v obětnici
když beránek se krášlí v růže skvící. –
Sem nesl vánek učňů oddýchání
a z dálky tlumený krok; náraz zbraní
v to zazněl v zápětí...
vstal Kristus bledý a vlas s čela shrnul
a nezachvěl se, v duši jeho strnul
klid oběti.