Ty chmurný večere, jsi bratr duše mojí,
mne stíny poceluj, do nichž se mísí krev,
již slunce prolilo v posledním hrozném boji.
Prsť stínů černá padá země na rakev.
Skvělými růžemi kol kraj jest potřísněný,
jež slunce ztratilo, když odcházelo v dál.
Je večer plný mlh, jak zvadlé na lupeny,
na srdce hluboká si lehá divý žal.
Do dlaní mraků měsíc bledou tvář svou tlačí,
ten bratr básníků, zpovědník chudých všech,
hvězd zlaté krůpěje jak ve hlubokém pláči
v tmu kanou nesmírnou a v hloubi jezer všech.
A záře svítilen si lehá do kaluží,
jichž na dláždění plá podivná směsice,
to jak by západ nechal zde pár žlutých růží,
jak na zem spadaly by střepy s měsíce.
Klid. Časem uslyšíš jen, jak o pomoc volá
to listí uvadlé, před větrem prchajíc.
To šustí po dláždění, jako větev holá
tvá ruka zakývá jen v hrozné ono nic.
Ó holá větvi ruky mé, co zvadlých listí
jsi střásla juž – eh! nač ty řeči protivné?
Všechno to pomizí a vichr, který svistí,
jest pendant k srdce mého písni podivné.
A kol ti lidé tváře směšné, bezvýznamné
a lásky stín, nevěstka lživá podél cest,
prodajné úsměvy, to všecko kývá na mne,
a celý život fráze hrozně prázdná jest.
Zde všechno dusí mne; pryč, pryč do jiných říší,
na slunce, na měsíc, do kštice vlasatic
ať jíž to propasť neb meteor v hvězdné výši,
jen pryč, jen od lidí, bych svět ten nezřel víc!
Sem balon, naplněný myšlenek mých plynem,
sem loďku písní mých; mne provaz bídy chyt’,
teď prask, – buď zdrávo, moře vzduchu, světlem, stínem
jen pryč, pryč! byť mým cílem peklo mělo být!