Jakoby zhaslo věčné Slunce světa,
veliká noc se přivalila na zem,
pochmurná, teskná, s bolestným trudem kmeta,
národy celé propadly do sna rázem.
A jak se vlnily noci té chladné vlny,
Veliký kdos šel po vlnách mrtvého světla,
neznámé slunce, Poutník milostiplný,
kamenů srdce pod jeho nohou kvetla.
Veliký stín se za jeho třásl kroky,
posvátný stín, jenž přinášel požehnání,
uzdravil choré, jenž předlouhé chřadnuli roky,
naléval síly a osušil krůpěje skrání.
Národy spaly v té hluboké smyslů noci.
Veliký Poutník procházel lidstva duší,
do srdcí lidských tajemnou vkročil mocí,
a ve snách mluvil věci, jež duše jen tuší.
Pravicí žehnal, tajemným znamením spásy,
levici vztáhl zpět proti nepříteli,
šlépěje jeho, jako když šumějí klasy,
do snění lidstva zvoněním věčna zněly.
A jeho tvář, ta zázrakem byla krásy,
hvězd všecka světla slila se do jeho očí,
noc hasla znovu, sklopil-li svoje řasy,
za jeho kroky celý se vesmír točí.
Závratná mdloba pojala lidstvo v snění,
nesmírná trýzeň, když štěstí je rovno smrti.
Jaký to sen, té vidině podobné není!
pod vánkem kroku všecka se srdce drtí.
Nesmírnou tíhu ten veliký Poutník nese,
nesmírnou Lásku, jež ve Srdci jeho hoří,
vesmír se nítí a v základech svých se třese;
před divem Lásky té smrtelné všecko se koří.
Není to člověk, ten podivný Poutník noci,
ačkoli zdá se člověka býti synem,
všecko se vzdává nezemské jeho Moci,
kterou dští svatých, proklaných rukou kynem.
Jaký to sen, jenž národy všecky spíjí?
Dušemi všech ten Veliký prošel zvolna,
zmírali svatí, pyšný se v muce svíjí,
zplanuli vlažní a hojí se srdce bolná.
Nadešel den. Již procitli zmámení spáči.
Byl to jen sen? Kde zůstaly Poutníka stopy?
Tisíce hříšných se rozplývá v lítosti pláči,
tisíce štěstím zemřelých slzami kropí. –