In tenebris.
Tmy smrti v duši mou se vsávají,
jak vlhkost zimy v stěny domů,
dne světlo zápasí a stíny vstávají
ó z trhlin všech a ze průlomů.
Nach rudý rozlil se mým nitrem hned,
to slunce zlaté padá dolů
vždy níž a níž; ó duše, můj tě hled
už ztrácí, v jakém toneš bolu!
Mých citů teplo srazilo se v ráz
jak jíní na stěně a rámech,
tam v nitru chorém drahý na obraz,
jejž rozvěsil jsem v snů svých chrámech.
Mé myšlenky jdou v černém závoji
to sirotci jsou pozůstalí,
jen k hrobu tvému dojdou obojí
a zpět se v těla síň mou vzdálí.
54
V tu pustou síň, zkad vyšlas najednou
jak vůně květu vyvanutá,
v to moře, s něhož v hloubi bezednou
tys Atlantis má zapadnutá.
Čím budou v těla mého urně as,
když rozhlodá ji plíseň hnití;
zda vyšlehnou jak v podvečerní čas
zář bludičky, jež v temno svítí?!
55