14. Včela.

14. Včela.
Přiranila sobě Včela v ranní dobědobě, Touha znova ožilá Na kvítí ji pudila. Proč tak včelo, v skoře? Vstala’s dříve zoře; Ana dřímá v šarlatě V růžové své komnatě. Všechny vesny dítky V zelené se svítky Zavinuly na novo, Chceš-li letěť jalovo? Vítr duje morný, Včelám přeodporný; Žehadlo tvé urve titi, Umřeš ve svém podletí. 30 Ale včela bzeje A dál pořád spěje, Vřelá touhátouha po květu Jest jí mocně k podnětu. Když se béře dále, Aj tu v Božím sále Nebes vrata veliká Zlatá zoře odmyká. Nyní jako divem Mladé zoře kyvem Z pout vše kvítí prozírá, Světlu ňádra otvírá. Blaha byla včelavčela, Že tak záhy spěla; Nyní z květné úrody Ssaje sladké lahody. 31