76. Pobudka.

František Sušil

76. Pobudka.
Buď tvé ňádro věží, v níž zvon napořáde se hourá, Jenž ke chvále Boží veškery zůve světy. Buď tvé ňádro mořemmořem, ve kterém zlé žádby zanikly, Odkud cnot věčných perly pořáde plynou. Buď tvé ňádro řekou, v níž krásný kraj se zrcadlí, A z trosků tvých vad všechna zapadla stopa. Buď duch tvůj listem, na kterémž jen pravda se písmy Nesmazanými a s ní náděje, láska značí, Buď tvá vůle rolí, z níž všecka vymítěna koukol, A kdež síje Boží v rozkvětu roste čilém. Buď tvé vnitro hrobem, v němž pohřbena veškera křivda, A kdež jen spanilé dobroty růže kvetou. Buď tvé srdce lyrou, na kterou,kterou když hráti započnešzapočneš, Hned kamení různé v chrám samoděk se staví. Tak se staneš hvězdou, jenž v jasném blesku za obzor Zemský ve hlubinách slastně zapadne nebes. 117

Kniha Smíšené básně (in Nové básně Františka Sušila, díl 2) (1870)
Autor František Sušil