146.
Proč, ó moře, vládne tebou luna?
Proč, ó moře, vládne tebou luna?
Jí se dvoříš co své mocné kněžně,
Dle ní zdvíháš valy svoje věžně
Poslušno jsouc jako hudce struna.
Na tvém dně jest tajná skrytá runa,
Jejíž lesk zříť v lodi povýš stěžně,
Z runy té hlas vede mluvu něžněněžně,
O luny ti láskách sladce duná.
Lidský duch jest mrakovité moře,
Diven, tajen, hlubok, nevýskumen,
Na dně jeho dumá věčné hoře.
Leč zní v něm hlas vyšší spásy strumen,
Tudy béře křidlakřídla cherubína
A se k Bohu, k luně svojí vzpíná.
150