Křepelka a škřivánek.
Bájka.
Qui bene latuit, bene vixit.
V bujné ozymině blízko lidné dědiny
Žvavá křepelice prokřikovala,
V bílý den, y v noční hodiny,
Plným hrdlem volajecy,
Pod pole! pod pole! zpívajecy,
Sladký vesníkům sen přetrhovala.
Opatrný čihář tady přebýval,
Dlouhý čas ji shovíval,
Mněv, že nechá nezbedného křiku,
Ale těžkatětěžkátě věc odřeknout se zviku,
Čím dél muže milosrdného
Dobrota ji snášela,
Tím víc ona křičela.
Posléz nechala y čížebníka
Trpělivost; synačka měl nedůživého,
Jejžto křik ten ptačí ze sna budil,
To mu škodným býti soudil,
Pojav tedy věrného sy psýka,
Lstivou píšťalku vzav, škodné osydloosydlo,
Počkej, řekl, – mého syna trápidlo. –
Kráčí tiše k ozymině,
V nížto křepelice měla byt,
145
Jejího jsa křiku syt.
Ale v tetéž právě hodině
Milý škřiváneček, věrný soused její
Jarní píseň začav k nebi vzletuje,
Míle se mu křídelečka chvějí,
Bedlivě jít čížebníka spatřuje.
Jako střela s hůry k sousedě své zletěl,
Výstrahu ji dáti hleděl.
Mlč! řek, nepřítel náš čížebník jde
S vraždným osýdlem a psýkem,
Zlé sy natropíš svým křikem,
Věř mi, v okamžení jest zde.
Ale neposlechla křepelice
Upřímého napomenutí,
Stále žvala, – nešťastnice!
„Počkej! neštěstí tě mlčet přinutí“přinutí,“
Škřivánek jí pověděl,
A v tom od ní odletěl.
Zatím pozorně se čihář přibližuje,
Osýdlo své nastavuje,
Brzo vněm se octla smělasmělá křepelka,
Zapletši v ně hlavu, nohy, křídelka.
*
Mnohý člověk na zlost lidskou žaluje,
Spícý oheň záští předc sám vzbuzuje.
Plnou bezpečnostby mohl mít,
146
Kdyby hleděl tiše žit,
Mnohomluvný jazyk kdyby skrocoval,
Slyšet víc, než mluvit, ctně se snažoval,
Kdyby věrných přátel moudré rady vděčně
Přijal, – svatý pokoj mělby věčně.