ČTYŘI PÍSNĚ.
I.
I.
Za osamělých večerů,
kdy strom je tich a lampy dýší,
za osamělých večerů
tvé srdce jako pták se stiší,
a v klidu, v míru, v tichu tom
ti čehos pojednou je líto.
Jak na dně hlubin skrytý zvon
v tvé duše večer vyzvání to:
„Žils umění... Proč nyní tvář
vlastního stavíš od života?
Proč poražen si připadáš,
ač bil se’s: duch, a padla hmota?
Proč ty, jenž samoten chtěls být,
dnes nemáš vroucnějšího přání,
než aby jedné lampy svit
tvých i tvé milé dotk se skrání?“
12
II.
II.
Smutná lásko, ještě jen chvíli
nech svou ruku v dlani mé teplé.
Než se večer nad námi schýlí,
nech mne hledět v sivý svůj zrak.
Stíny rostou... Slyšíš, jak dravý
vítr used v koruny stromů?
Cítíš úzkost klasu i trávy?...
Proč se nechvíš, odcházejíc?
Proč jdeš v bouři úsměvem světlá?
Já proč s hrůzou domů se vracím?
Proč tvá láska jinému zkvetla?
Proč mi nelze zapomenout?
13
III.
III.
Šla střevíčkem vysokým po srdci mém,
šla s písničkou na rtech, smavá a žhoucí.
Byl chladný a nevlídný, zimní to den,
kraj mlčky na mne zřel, mroucí.
I řeklo mé srdce: „Ty, smavá jež jdeš,
což nevidíš, krví že stoupáš?
Že každý tvůj postoj a každý krok též
mne bolí, jak okovy mdlou páž?“
Ale když v daleký zmizela skryt,
řeklo mé srdce: „Vrať se!
Je trýzeň být s tebou, však bez tebe být –
nelze!“
14
IV.
IV.
Bolest, jako velký pták,
na mém srdci těžce sedí.
Nehýbe se. Mrtvě hledí
její zkrvavený zrak.
„Ptáku, vstaň! Opusť mne! Vzleť!
Udusíš mne! Nemám dechu!“
Ale jakou, pro útěchu,
skřehotá mi odpověď?
„Slétnu jen, kde světla zřídla
v azuru se vpíjí mez.
Udusím tě, věz to, věz,
nenarostou-li ti křídla!“
15